Lukeš Milan
* 14.12.1933 - † 22.09.2007
* Praha
0%
Lukeš Milan - Životopis
Milan LUKEŠ* 14. 12. 1933, Praha
† 22. 9. 2007, Praha
Teatrolog, divadelní kritik, překladatel
Po maturitě na Anglickém gymnáziu v Praze (1951) a studiu divadelní vědy na DAMU (pedagogové Jaroslav Pokorný a František Vrba, diplomová práce Ben Jonson) se 1956 stal redaktorem edice divadelních her v nakladatelství Orbis. 1960 začal pracovat v časopise Divadlo nejprve jako redaktor, od 1964 až do jeho zrušení 1970 jako šéfredaktor. Titul PhDr. získal 1967, CSc. 1977 prací Eugene O’Neill, DrSc. 1985 prací Základy shakespearovské dramaturgie. Od 1966 působil na katedře divadelní vědy FF UK, postupně jako odborný asistent, docent (1979), vedoucí katedry divadelní a filmové vědy (1980–85), proděkan (1984–85) a profesor (1987). Na filozofické fakultě pracoval na zkrácený úvazek i v období, kdy zastával funkce šéfa činohry Národního divadla (1985–89), ministra kultury ČR (prosinec 1989–90) a místopředsedy vlády ČR (do 1992). Od 1994 byl po několik let předsedou Rady Národního divadla. 1996 vstoupil do redakce časopisu Svět a divadlo, kde jako redaktor setrval až do svého úmrtí. V různých obdobích byl též českým zástupcem v mezinárodních divadelních organizacích ITI (Mezinárodní divadelní ústav, člen exekutivy), FIRT (Mezinárodní federace pro divadelní výzkum), AICT (Mezinárodní asociace divadelních kritiků, člen exekutivy).
Divadelněkritickými a odbornými články a studiemi přispíval do novin a časopisů: Lidová demokracie, Divadelní noviny, Literární noviny, Světová literatura, Tvorba, Scéna, Dramatické umění, Divadlo (překlady: John Osborne: Komik, 1958; Harold Pinter: Celou noc venku, 1969, aj. ). Svět a divadlo (překlady: Caryl Churchillová: Bláhové srdce, 1998; Martin McDonagh: Poručík z Inishmoru, 2002; Christopher Hampton: Řeči léčí, 2004), Kultúrny život (Bratislava) i do zahraničního odborného tisku (USA, Anglie, Japonsko, Indie, Jugoslávie). Užívá šifry ml.
Milan Lukeš byl naším předním teatrologem a překladatelem, zaměřujícím se na dramatiku anglickou (Nathan Richard Nash, John Osborne, George Bernard Shaw, Harold Pinter aj. ) a na moderní americké drama a divadlo (O’Neill, Arthur Miller, Tennessee Williams, Edward Albee aj. ). Své znalosti této dramatiky zúročil rovněž při překladu knihy Waltra Kerra Jak nepsat hru a v publikaci Divadelní moudrost G. B. Shawa, v níž vlastní překlady her doplnil sondami do života a duchovního světa autora. V monografii Eugene O’Neill provedl metodologicky objevný průzkum dramatikova díla. Výrazný je Lukešův zájem o dílo Williama Shakespeara a jeho současníků. Od 70. let soustavně překládal stěžejní Shakespearova dramata (Antonius a Kleopatra, Hamlet – i tzv. malá verze, Král Lear, Macbeth, Richard II. , Jindřich IV. ), iniciující leckdy originální inscenace (zejména režie Evalda Schorma, na nichž se Lukeš podílel i jako dramaturg). Textologickou problematiku podrobil zkoumání v práci Základy shakespearovské dramaturgie. Na trojdílné reprezentativní publikaci Alžbětinské divadlo se spolupodílel jako editor, překladatel i autor řady studií (Alžbětinské divadlo, Jonsonova teorie komedie, Jonsonova teorie publika, Literatura na divadle, Dvorská maškaráda) a monografických kapitol (Ben Jonson, Thomas Heywood). – K teorii dramatu Lukeš přispěl řadou dílčích studií, a zejména knihou Umění dramatu, produktivně prolínající teoretický, historický a praktický aspekt. V souboru shakespearovských esejů a studií Mezi karnevalem a snem, které jednotlivě (kromě několika starších, podstatně přepracovaných) publikoval v průběhu 90. let převážně v časopise Svět a divadlo, Lukeš uplatnil svoji dlouholetou kritickou erudici, která mu – spolu s hlubokou znalostí Shakespearovy dramatiky – umožnila nahlédnout současné divadlo skrze dílo, na němž se proměny divadla minulého století i nedávné doby projevily s mimořádnou názorností.
BIBLIOGRAFIE
Práce o dramatu a divadle: The Costume on the Stage (1962, též něm. a franc. ); Eugene O’Neill (monografie, 1979); Základy shakespearovské dramaturgie (studie, 1985); Umění dramatu (studie, 1987); Mezi karnevalem a snem (soubor studií, 2004).
Dramatizace a úpravy: M. Wanderová: Dobré jitro, krásko (rozmnož. , 1986, s E. Schormem); scénicky: T. Williams: Sestup Orfeův (1997); W. Shakespeare: Richard III. (2000, s J. Špalkem).
Překlady: N. R. Nash: Obchodník s deštěm (1957); R. Lawler: Léto sedmnácté panenky (rozmnož. , 1958); Ch. Dickens – G. Almar: Oliver Twist (rozmnož. , 1959); A. Miller: Hrdelní pře (Čarodějky ze Salemu) (rozmnož. , 1960); W. Kerr: Jak nepsat hru (1962); G. B. Shaw: Člověk nikdy neví (1963) + Pygmalion (rozmnož. , 1968; poté in Divadelní moudrost G. B. Shawa, 1979) + Svatá Jana (1979, in Divadelní moudrost G. B. Shawa); E. Albee: Pískoviště (in E. A. : Hry, 1964); E. O’Neill: Anna Christie (rozmnož. 1965) + Touha pod jilmy (rozmnož. , 1975); H. Pinter: Správce (1965) + Narozeniny (in Anglické absurdní divadlo, 1967) + Návrat domů (in Anglické absurdní divadlo, 1967); R. Linney: Strasti Bedřicha Velikého (rozmnož. , 1971); W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra (rozmnož. , 1974) + Hamlet (rozmnož. , 1974) + Král Lear (rozmnož. , 1976; přeprac. in W. S. : Pět her, 1980) + Tragický příběh Hamleta, dánského prince (tzv. malý Hamlet, rozmnož. , 1979) + Macbeth (rozmnož. , 1979) + Tragédie krále Richarda Druhého (rozmnož. , 1983) + První díl Krále Jindřicha Čtvrtého (rozmnož. , 1987) + Druhý díl Krále Jindřicha Čtvrtého (rozmnož. , 1987); J. M. Barrie: Záleží na okolnostech (rozmnož. , 1974); W. Hanley: Šeptej mi do správného ucha – N. McTerence: Botticelli, Další (vše in Šeptej mi do správného ucha a jiné aktovky, rozmnož. , 1975); P. Turrini: Nejbláznivější den (rozmnož. , 1976); Ch. Marlowe: Maltský žid (1978, in Alžbětinské divadlo 1. Shakespearovi předchůdci); T. Williams: Skleněný zvěřinec (rozmnož. , 1980); J. Osborne: Komik (rozmnož. , 1980); T. Heywood: Žena zabitá dobrotou (1980, in Alžbětinské divadlo 2. Shakespearovi současníci); O. Wilde: Vějíř lady Wiermerové (rozmnož. , 1981); T. Wilder: Dohazovačka (rozmnož. , 1986); O. G. Brockett: Dějiny divadla (1999); M. Norman: Zamilovaný Shakespeare. Fakta, fikce, film (1999, s A. Kareninovou a M. Pechánkovou); E. G. Craig: O divadelním umění (2006); A. Aronson: Pohled do propasti (2007); scénicky: E. O’Neill: Smutek sluší Elektře (1976, též úprava); T. Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše (1982, též úprava); W. Shakespeare: Bouře (1995); M. McDonagh: Poručík z Inishmoru (2003); Hříšníci (aktovky J. Londona, T. McNallyho, T. Wildera a T. Williamse, 2003, s H. Budínovou a O. Ornestem); O. Wilde – J. Someš: Zločin lorda Artura Savila (2004, s použitím překladu J. Z. Nováka); Krajina Harolda Pintera (montáž z díla H. Pintera, 2007, s M. Schlegelovou a F. Fröhlichem).
Příspěvky ve sbornících: Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica, Theatralia 2–6 (1971, 1973, 1976, 1978, 1984); Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 3, 8 (1971) a 16 (1973); Mimézis a reprezentácia (Bratislava 2000).
Uspořádal a vydal: La participation de l’acteur à la réforme théâtrale à fin du 19. et au début du 20. siècle (1976); Divadelní moudrost G. B. Shawa (1979, též přisp. ); Alžbětinské divadlo (1. Shakespearovi předchůdci, 1978; 2. Shakespearovi současníci, 1980; 3. Drama po Shakespearovi, 1985, s A. Bejblíkem a J. Hornátem, též přisp. ).
'Životopis autora Lukeš Milan'