Slíva Miloš - Životopis
MILOŠ SLÍVA se narodil 8. listopadu 1887 v Sušici na Šumavě, byl synem ředitele obecných škol, svobodomyslného, pokrokového učitele, působivšího na sušicku téměř půl století.Studoval v Plzni, pak v Praze a myslím, že i ve Švýcarsku prodělal nějaké odborné zkoušky, byv za Rakouska pro své nesmlouvavé češství šikanován. Z vypravování vím, že již jako školák míval všelijaké výstupy s Němci (rozbitá okna i hlavy) a vyšetřování vždy dopadlo ve prospěch Němců a pokutou Čechů, protože Němci měli vždy pravdu.
O prázdninách jako student hrával divadlo, později i v Praze v ochotnických kroužcích s Vojanem (pozn. autora – český herec) a Zelenským, účastnil se sokolských závodů a býval nadšeným, zaujatým turistickým průvodcem po své rodné Šumavě.
Svou životní dráhu začal v Pardubicích u továrníka Inž. J. Prokopa, který byl přítelem jeho otce a kde prošel všemi odděleními, jak se říká „od píky”, pak obdržel místo u fy Křižík v Praze. Byl vysílán na práce, které sám projektoval, po Čechách i do ciziny, Bulharsky, Ruska a jinam.
Za světové války 1914 – 1918 byl raněn při přechodu z Rakouska do Srbska (rána se mu nikdy pořádně nezhojila), byl chycen a odsouzen k smrti, pak mu byla dána milost, když prohlásil, že půjde dobrovolně na frontu. Bylo to začátkem války. Podařilo se mu však prchnouti a stal se členem protirakouské Maffie.
Jedenkrát jej vedli s řetízky z jednoho nádraží na druhé, viděl jej Mistr Ladislav Zelenka z Českého kvarteta (pozn. autora: český violoncellista a hudební pedagog) a s otevřenou náručí se k němu hlásil, nedbaje, jaké by to mohlo míti pro něj následky. S českým kvartetem poutalo Miloše Slívu upřímné přátelství a mnohokrát se ještě sešli potom v cizině, hlavně v Belgii a v Holandsku, ne hudebních zájezdech Českého kvarteta, které Miloš Slíva ve spřátelené cizině horlivě propagoval.
Po válce sloužil jako poručík v československém vojsku, pak byl technickým ředitelem komárovských hutí. Potom odjel do Rumunska, kde obdržel místo na lodi, nejdříve jako palubní důstojník, pak jako druhý důstojník a ukončil svou plavební dráhu ztroskotáním lodi v Biskajském zálivu. Po několikahodinové plavbě v rozbouřeném moři byl zachráněn a odvezen do nemocnice ve Vigu ve Španělsku, kde pak za své rekonvalescence hrával sestřičkám na varhany kostelní písně (Dobrou noc, Má milá a jiné slovenské či české písně). Byl veliký čtverák, ale člověk vzácně dobrého srdce.
Pak se dostal přes Holandsko do Belgie, kde pracoval v uhelných dolech a tehdy, pod dojmem těžké důlní katastrofy, pracoval na svém vynálezu bezpečnostní důlní lampy na ohlašování otravných plynů a nazval jej „Čechia”.
Onemocněv těžce, musel se zříci namáhavé práce v dolech, odstěhoval se do Bruselu a to v době nejhorší obchodní krise, kdy uchycení pro cizince bylo skoro nemožné.
Byl přísežným tlumočníkem belgických soudů, čestným delegátem Pražských vzorkových veletrhů, dopisovatelem Československé tiskové kanceláře, stálým dopisovatelem Národních listů, Pestrého týdne a jiných časopisů, Spolku českých bibliofilů, členem Union des journalistes étrangers, Pen Clubu, etc.
Byl velkým propagátorem Československa v Belgii – uvádím jen jeho přednášky o Československu se světelnými obrazy (aparátem opatřeným z vlastních prostředků), nesčetné články v belgických novinách o republice, výstavu krásné knihy v Bruselu a výstavy akademického malíře prof. Jaroslav Skrbka v Bruselu, Gentu, Liege a ovšem i propagátorem Belgie v Československu (přednášky s propagačními filmy v 23 městech – v Praze, Brně, Kolíně, Opavě, Sušici, Zlíně, přednášky v československém rozhlasu atd. ) a byl vyznamenán belgickým křížem „Chevalier de la Couronne” za zásluhy.
Mimo nesčetné informativní a vtipné novinářské články a povídky, vyšly od něj tiskem „Bruselské povídky” (pozn. autora - 1936), bibliografické vydání s lepty od belgického malíře Marcela Stobbaertse, četné překlady z francouzského jazyka a vlámštiny „Hráč jazzu” od Roelantse a mn. j.
Po obsazení Československa Němci v březnu 1938 odepřel další spolupráci v diplomatické službě, ač byl o to požádán německým velvyslanectvím v Bruselu. Hned v září 1938 se dal dobrovolně a bezplatně do služeb spojenců a pracoval v pátém bureau při vojenském attaché u francouzského velvyslanectví (sabotáže vlaků jezdících do Německa, zpravodajství, maření plánů německých agentů atd. ).
Ve své činnosti proti Němcům musel býti velice opatrný, jelikož Belgie tehdy ještě byla neutrální, takže jisté osobnosti měly za to, že je Němcům nakloněn, což velice těžce nesl a ím trpěl.
Po vtrhnutí Němců do Belgie 10. května 1940 byl nucen Belgii opustit a odjet do Francie, kde na žádost francouzského ministerstva války (service spécial) by uvolněn československým vojenským velitelstvím, aby mohl pokračovati ve své činnosti u francouzského ministerstva války.
Měl býti parachutován z Anglie do Belgie s vysílací stanicí a měl zůstati pod cizím jménem do konce války. Nedošlo k tomu, pro zranění utrpěné při bombardování v Orléansu nemohl odjeti do Anglie včas (před uzavřením příměří Pétaina s Hitlerem). Ve službách francouzského vojenského bureau spécial zůstal v Montpellier, kde následkem zranění a otřesu nervů dosti těžce žil. Ale neustal v boji za svobodu.
Příštím sídlem měl být Rabat v Marokku v Africe. Mezitím byl však organizován francouzský odboj a došel rozkaz zůstati ve Francii. A tak nastalo ježdění do Belgie, Holandska, Německa. Lucemburska, Itálie, na západní pobřeží Francie (Couterne a všechna ta místa, kde byla provedena invase). Snad i jeho zprávy přispěly k úspěšnému vylodění spojeneckých vojsk, k dobrému výsledku invase.
Zorganizoval přechod mladých lidí do Španělska (Orolon Pyreneje). Začátkem roku 1943 pro větší bezpečnost se odstěhoval na francouzský venkov, do obce Chevrieres-Isére, nedaleko Grenoblu, kde byl zapsán na úřadě jako francouzský občan, pod jménem Antoine Avils (čti pozpátku) v legitimaci vydané na prefektuře montpellierské, jelikož se necítil v Montpellier bezpečen.
Byl však i zde vypátrán Gestapem, zatčen 9. září 1943, uvězněn ve Fresnes u Paříže a pak odvlečen do Düsseldorfu v Německu, odkud od něj došla poslední zpráva z 1. srpna 1944 (celkem 6 dopisů, jeden z Fresnes a 5 z Düsseldorfu). Od té doby o něm není zpráv, veškerá pátrání zůstala bez výsledku a do dnešního dne není znám jeho osud.
Miloš Slíva byl pravým vlastencem a neváhal obětovati pro vlast vše, i život.
V Bruselu, v únoru 1947
'Životopis autora Slíva Miloš'