Životopis : Vokolek Václav

Básník, prozaik, výtvarník, publicista
Syn spisovatele Vladimíra Vokolka (1913–1988), synovec nakladatele a tiskaře Vlastimila Vokolka (1903–1985) a malíře a sochaře Vojmíra Vokolka (1910–2001). ZDŠ a Střední průmyslovou školu stavební (1962–1966) absolvoval v rodišti, po maturitě studoval dva roky výtvarnou výchovu a český jazyk na PF v Ústí nad Labem (studium nedokončil). Od roku 1967 zároveň pracoval jako správce zámku v Nelahozevsi a poté v klášteře Osek, od září 1968 do konce 1969 byl pracovníkem Okresního muzea v Litvínově. Krátce žil v Jaroměři, 1971 přesídlil do Prahy, kde pracoval jako restaurátor v podniku Výtvarná řemesla. Od 1975 ve svobodném povolání. Od roku 1988 žije v Tursku u Prahy. V letech 1992–1993 působil jako redaktor brněnského literárního dvouměsíčníku Host, na začátku 1994 byl krátce zaměstnán v redakci revue Souvislosti. V roce 1994 byl jedním ze zakladatelů nakladatelství Triáda. Od 1995 vyučuje dějiny umění na pražské Vyšší škole odborné publicistiky při Arcibiskupském gymnáziu, kde pod jeho vedením vznikaly v Tvůrčí dílně poezie jednoroční Almanachy poezie. Spoluzakladatel umělecké společnosti Omen. – Jako výtvarník a knižní ilustrátor se hlásil ke skupinám Kruh a Geometrie.

První Vokolkovy verše vysílal roku 1967 Čs. rozhlas v Ústí nad Labem. Do roku 1990 však autor oficiálně nepublikoval (kromě výtvarných partitur ve sborníku Jazzové sekce Partitury, grafická hudba, fónická poezie, akce, parafráze, interpretace, 1980) a pouze vystavoval své výtvarné práce. Poté uveřejňoval básně, glosy, kritiky a eseje v periodikách Literární noviny, Host, Moderní analfabet, Tvar (1994 zde v příloze Tvary próza Stopa blesku), Souvislosti, Reflex, Okruh, Psí víno, A2, Ateliér, Humus a Aluze (zde první verze Krajin vzpomínek); publikoval též v zahraničí – mj. Pomosty (Vratislav). Svou ranou poezii z let 1971–1984 shrnul do samizdatového výboru Básně (1984, vydání připravované 1988 v Mladé frontě – v uspořádání Ivana Wernische a s titulem Na sedm nápadů – se neuskutečnilo), tvorbu zejména první poloviny 80. let obsáhla samizdatová sbírka Bílá na bílé (1985); v samizdatu byla zveřejněna též groteskně poetická próza Slavnosti novoročenek (1986) a soubor variací na Jaroslava Vrchlického Sonety (b. d. , 1987, společně s Ivanem Wernischem, Jiřím Hůlou a Pavlem Rudolfem). – Přispěl do samizdatových sborníků Karlu Srpovi k padesátinám (1987) a Sborník Milanu Balabánovi k šedesátinám (1989). V letech 1983–1989 byl s Ivanem Wernischem editorem samizdatového literárního sborníku Almanach (1983, 1985 a 1989), do něhož přispíval svými prozaickými texty. – Po roce 1989 vydával (nejprve společně s Petrem Borkovcem) bibliofilskou edici Turské pole (1993–1995 a 1997–1998). Od roku 1990 připravoval pro Československý a posléze Český rozhlas medailony pro pravidelný pořad Schůzky s literaturou; je autorem rozhlasové dramatizace povídek svého otce Vladimíra Vokolka Dvojníci v dešti, jehož pozůstalostí se zabýval i jako editor a pořadatel. Po roce 2000 se ve svých pracích zaměřil také na populárně-naučná témata, zejména pak na esoteriku, zkoumání megalitických památek na území České republiky. V letech 1997–2005 byl předsedou literární soutěže Literární cena Vladimíra Vokolka. – Vokolek je spoluautorem detektivky Vrah v šarlatu (1969) Josefa Voláka, ačkoliv není ani v jednom z vydání uveden. Svou spoluúčast objasňuje blíže v knize Krajiny vzpomínek (2000, s. 115–120). – Své výtvarné práce a vizuální poezii vystavoval od konce 70. let doma (pražské Divadlo v Nerudovce, brněnská Minigalerie Výzkumného ústavu veterinárního lékařství, Galerie H v Kostelci nad Černými lesy, Galerie města Plzně aj. ) i v zahraničí (Galeria Sztuki Współczesnej v polské Olešnici, německá Bibliothek Neustadt v Räumen) na mnoha autorských i společných výstavách (belgický Mons, Pasov, Varšava, Jakarta aj. ). – Doslovem doprovodil některá díla svého otce, dále též knihu karikaturisty Jindřicha Strašnova a knihu svébytného výtvarníka a spisovatele-samouka Jana Moštěka. – Společeně s hudebníkem Petrem Piňosem a zpěvačkou Zuzanou Dumkovou vystupoval s dosud nevydanou sbírkou Očarované kameny (2006), koncipovanou jako čtení propojené hudebním podkresem. Společně s Jakubem Pechem a Davidem Peltánem vydal hudební CD Tao vody a tuše jako přílohu kulturně-literární revue Pandora (č. 13, 2006). Jeho další texty byly zhudebněny Mikolášem Chadimou (CD Průhlední lidé, 1998) a Milanem Jakobcem.

Těžiště všestranné literární činnosti Václava Vokolka spočívá v jeho snaze o tvarový experiment, který se prolíná do prozaické i básnické tvorby (časté jsou zde epické, zprozaizované celky), doplněný stálou přítomností výtvarného vidění světa. Vokolkův básnický výraz prošel od rozvíjení lettristických experimentů z konce 60. a 70. let přes minimalistické básně a básně s čistě výtvarným pojetím až ke kombinacím obrazu a textu, jimiž se pokusil tvořivě pokračovat v linii českého experimentálního básnictví. V prozaické tvorbě jsou zřetelné dva základní žánrové a tematické okruhy. Nadčasový kult krásy a umění dominuje zejména rukopisnému cyklu De natura sonoris, později vydanému v knižním výběru Lov žen a jiné odložené slavnosti, který je vystavěn jako konfrontace tragického životního pocitu s každodenností, nabývající zde podoby nostalgické férie groteskních a burleskních výjevů. Naopak v básnické próze Triptych autor zvolil formu litanie travestující a variující starozákonní a předkřesťanské mýty. K biblickým motivům odkazuje i bolestný příběh situovaný do česko-německého pohraničí v prvních poválečných desetiletích, baladická próza Pátým pádem (v původní verzi dokončená již 1970). V dalších prózách (Cesta do pekel) se Vokolek snažil o revokaci romantické prózy v duchu postmoderní estetiky. Zatím posledním rozsáhlejším dílem jsou autorovy osobité memoáry Krajiny vzpomínek, ve kterých velmi plasticky zachycuje 70. a 80. léta v prostředí mimo oficiální kulturní život. – Rovněž ve Vokolkově básnické tvorbě z 90. let kontrastuje poloha stylistického experimentu, jazykové a výtvarné hry, uplatňovaná zejména v žánru vizuálních textů a poetických fragmentů, s tradičnější polohou reflexivní a filozofické poezie, nejednou parafrázující klasické náměty. Autorova spirituální a expresivní výpověď přitom inklinuje k epizaci básnického tvaru, přičemž využívá často vlastní smyšlené mytologie, postavené na koláži předkřesťanských mýtů z oblasti středoevropského prostoru (mj. ve sbírkách Triptych, Tanec bludných kořenů a Hercynský les). – Pro Vokolka je typická snaha o žánrovou pestrost (pohádka, detektivka, cestopis, traktát), která se každou další knihou rozšiřuje. K leitmotivům však bezesporu patří fascinace a inspirace krajinou, a to jak ve výtvarném pojetí, tak v pojetí krajiny jako stavu duše.

Vytvořil: Tomcek
Upravil: janajau
Zdroj: slovník české literatury

'Životopis autora Vokolek Václav'