• Životopis
• Tvorba (26)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (1)

Erben Václav - Životopis

Současný prozaik, autor románů psychologických, detektivních a historických, v nichž osvědčuje především vlohy fabulační i vypravěčské; v jeho pojetí prózy hraje významnou roli tvárný experiment a princip hry.
 
Narodil se 2. 11. 1930 v rodině holiče a kadeřníka v Náchodě, kde také navštěvoval obecnou i měšťanskou školu. Od r. 1944 byl zaměstnán u fir­my Baťa - nejdříve jako gumárenský učeň v tehdejším Zlíně, pak v ná­chodské firemní prodejně. Vystudoval obchodní akademii v Náchodě (1945-49), ale působení v recitačním kroužku a styk s místními divadel­níky ho přivedly k rozhodnutí přihlásit se na Akademii múzických umění v Praze. Na divadelní fakultě studoval od r. 1949 dramaturgii, později rozhlasovou režii. V posledním roce studia (1952-53) byl už zaměstnan­cem ostravského rozhlasu. V letech 1953-55 absolvoval vojenskou základní službu a poté pracoval většinou jako redaktor v časopisech a tis­kových agenturách, nejdéle v časopise Osvětová práce (1957-60) a ve Vojenském zpravodajství (1962-66). Po době, kdy se věnoval výhradně literatuře (1966-72), řídil v nakladatelství Mladá fronta oddělení bele­trie, odkud přešel r. 1977 jako dramaturg do Filmového studia Barran­dov, kde byl od r. 1982 vedoucím tvůrčí skupiny.
K literární práci se dostal poprvé během vojenské prezenční služby, kdy začal uveřejňovat své povídky s vojenskou tématikou v časopise Čes­koslovenský voják (první s názvem Hrdina vyšla r. 1954). S vojenským ži­votem je pak spjata celá jedna část jeho tvorby, opírající se především o autorovu znalost tohoto čtenářsky atraktivního prostředí s jeho speci­fickými lidskými vztahy a problémy. V osmi povídkách knižního debutu Bez civilu (1961) spoléhal ještě Erben hlavně na akci a dramatické situa­ce. Mimořádnými okolnostmi v nich prověřoval lidské charaktery a sle­doval, jak se pocit odpovědnosti za kamarády stává zdrojem všedního hr­dinství, anebo jak naopak nedostatek tohoto pocitu může způsobit katastrofu. V psychologických románech Srdce nebylo zasaženo (1963) a Tý­den žurnalisty Korina (1971) se již autor prostřednictvím vojenské témati­ky vyslovuje k morálním otázkám obecnějšího dosahu. První z nich, v němž je do klasického schématu milostného trojúhelníku dosazen vztah dvou důstojníků k jedné ženě, spojuje obhajobu lásky a práva na lásku se sondou do psychiky průměrného člověka, jehož ctižádost není v rovnováze s jeho schopnostmi. Druhý z obou románů konfrontuje dvojí životní koncepci; navenek spokojená existence titulní postavy je usvědčována z vnitřní prázdnoty naplno prožitým životem vojenských letců, mezi které Korina přivede úkol napsat reportáž nebo povídku o hrdinství. Účinné kompoziční rozvržení obou děl prozrazuje autorovy značné schopnosti kombinační. Kniha Srdce nebylo zasaženo je komponována podle princi­pu kontrapunktu: dvě časové roviny a dvojí typ vyprávění (spolu s vloženými fiktivními dokumenty) se nejen prolínají, ale také navzájem osvětlují a dokreslují. Týden žurnalisty Korina, který je vlastně pokusem o „ro­mán v románě", zase svou stavbou upomene na tvar hudební symfonie. S vojenským prostředím je spjata i jedna z Erbenových detektivek - Znamení lyry (1965).
Detektivní romány Václava Erbena patří k nejúspěšnějším českým pro­duktům tohoto literárního žánru. V autorově pojetí je detektivka především duchaplnou hrou, která se řídí předem danými, kanonizovanými pravidly, teprve v druhé řadě je obrazem skutečnosti (i když přesnou kresbu prostředí a charakterů Erben rovněž neopomíjí). Ve volný cyklus spojuje jeho detektivky ústřední postava kapitána Exnera, kterou autor vytvořil s jistou dávkou ironie podle vzorů velkých detektivů světové lite­ratury. Exnera autor představuje jako mladistvě vyhlížejícího, sebejisté­ho, vtipného a vždy elegantně oblečeného muže s širokým kulturním zá­zemím, poněkud svérázným chováním a pravidelnými úspěchy u něžné­ho pohlaví. Autorská ironie, patrná v obrazu detektiva, prosakuje i do románových situaci; Erben tak úspěšně oživuje petrifikovaný žánrový tvar humoristickými prvky. Erbenovy intelektuální sklony pak nejednou předurčují výběr prostředí, do nichž je děj jednotlivých knih zasazen. Poklad byzantského kupce, (1964) Vražda pro Zlatého muže (1969) a Denár v dívčí dlani (1980) jsou například založeny na využití archeologických motivů a Efektivně mrtvá žena (1970) těží z prostředí tiskové agentury. Složité propletence příbuzenských a sousedských vztahů řeší knihy Bláznova smrt (1967) a Na dosah ruky (1971). S oblibou umísťuje Erben pátrání po původci zločinu do prostředí, pro něž je příznačná velká frekvence nahodilých návštěvníků, ať už je to rekreační oblast (Pastvina zmizelých, 1971), zoologická zahrada (Osamělý mrtvý muž, 1975) nebo vyhledávaný zámek (Smrt talentovaného ševce, 1978). Poklad byzantského kupce a Smrt talentovaného ševce byly zfilmovány (r. 1967 a r. 1983), Efektivně mrtvá žena se dočkala nejen filmové verze (1979), ale i podoby muzikálové.
Umělecky nejdál  zatím Erben pokročil v historickém románovém cyklu Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (I. díl - 1974. II. díl - 1977, III. díl - 1981). Užil v něm, tak jako už dříve ve světové literatuře např. Alexander Dumas, Robert Graves nebo Mika Waltari, formy fiktivních paměti a stylizoval se do role jejich nálezce a adaptátora. Získal tak možnost pohlédnout na dobu zmatku a bezvládí ve 20. a 30. letech 15. století jakoby očima přímého účastníka tehdejších událostí. Erbenův obraz doby je značně netradiční. Jiří z Poděbrad je u Erbena (v rozporu s dosavadní literární tradicí) především typický politik rodící se renesance, feudál, který při zajišťováni mocenských pozic své třídy neváhá - po vzoru svého poručníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna, mistra politických intrik - sáhnout po prostředcích machiavelisticky nevybíravých. Zároveň si však uchovává rysy osobní velikosti, především sílu vůle a důslednost v prosazování své představy o jednotném, hospodářsky i politicky mocném království. Na rozdíl od klasického historického románu Erbenův cyklus neusiluje o proniknutí ke smyslu doby skrze dokumentární věrnost, nýbrž spíše skrze postižení společenských vztahů a třídní motivace jednání reálných historických osobností. Konkrétní historické události sice do děje také vstupují, ale autora láká spíše jejich zákulisí, s oblibou se dohaduje jejich skrytých příčin a důsledků. Proto se také soustředil především na dobu Jiříkova dětství a mládí, na etapu jeho pozvolného vzestupu za poručnictví Ptáčkova, neboť je to období, o němž prameny takřka mlčí. V Pamě­tech se Erben představil jako mistr hutné charakteristiky, píšící osobitým stylem, pod jehož vnější strohostí a úsporností se tají dramatické napětí. Jestliže ještě první díl Pamětí byl poněkud poznamenán detektivními konvencemi, pak už druhým a zejména třetím dílem vytvořil Erben jednu z nejpodnětnějších historických próz poslední doby. Přední představitel současné české detektivky se tak zařadil mezi autory, kteří se rozhodují­cím způsobem podíleli na novém rozvoji čtenářsky oblíbeného žánru his­torického románu v 70. letech.
'Životopis autora Erben Václav'