Životopis : Halas František (1901)

Čelní představitel vývoje českého básnictví 30. a 40. let minulého století, ryzí lyrik osobitého úsečného výrazu, tvůrce jednak meditativních a hořce introvertních veršů, jednak občanské poezie, v níž jeho vývoj vyvrcholil; též esejista, autor veršů pro děti a překladatel, hlavně z odkazu polských klasických básníků.

Narodil se 3. 10. 1901 na brněnském předměstí Husovice v rodině textilního dělníka; jeho rod pocházel z Kunštátska na Českomoravské vrchovině, kam se vracel a o níž napsal básnickou prózu Já se tam vrátím (1947). Když měl osm roků, zemřela mu matka. Otec se s rodinou přestěhoval do Svitávky u Blanska a brzy potom (1910) se znovu oženil. Ale už v r. 1914 se zase stěhoval do Brna a František začal chodit na husovickou měšťanku: po ní nastoupil v r. 1916 do Píšova knihkupectví. Zatím vypukla první světová válka, tatínek musel na frontu a dostal se do ruského zajetí. Syn zatím živořil s babičkou v Brně. Po válce (1919-21) dělal pří-ručího v knihkupectví S. Kočího v Brně a pak se stal (1922-24) výpomocným úředníkem Úrazové pojišťovny.
Otec František (1880-1960) byl neohroženým bojovníkem za dělnická práva a účastníkem mnoha brněnských stávek a bouří; svůj život vylíčil v trilogii vzpomínkových knih Kemka (1950), Bez legend (1958) a Máje a prosince (1959). Rovněž syn se už od mládí účastnil dělnického hnutí. R. 1921 vstoupil do komunistického hnutí mládeže, pracoval v úderce Modré blůzy, začal psát příspěvky do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže a v r. 1922 se dostal za svou činnost na pár dnů do vězení. V té době (1923) se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal založit Devětsil v Brně a vydával revui Pásmo. K brněnským známostem patří rovněž přátelství s hodně starším Jiřím Mahenem. Vojenskou službu odbýval v Brně (1923-25) a po ní na půl roku navštívil Paříž a Francii. Odtud se už do Brna nevrátil a v r. 1926 dostal na přímluvu Jaromíra Johna místo redaktora v pražském nakladatelství Orbis, kde pracoval mnoho let. V r. 1931 podnikl cestu do Itálie a jižní Francie, v r. 1936 se zúčastnil zájezdu kulturních pracovníků do bojujícího Španělska, a když se vrátil domů, přednášel o svých dojmech, zasazoval se všemožně za pomoc demokratickému španělskému lidu a napsal řadu básní inspirovaných tehdejší cestou, které vyšly posmrtně pohromadě v brožuře Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty (1959). V r. 1936 se oženil, měl dva syny. Na konci 30. let se dostal po dlouhých letech do Zboňku u Kunštátu a od té doby tam jezdil každý rok. Za války se účastnil odbojového hnutí: od r. 1941 byl v ilegálních organizacích (Ústřední výbor odboje domácího); v r. 1942 pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů a pro anonymní vydání v zahraničí připravil malý sborník odbojových básní Křik koruny české, který pod tímto původním názvem vyšel až po válce v Praze (1947) péčí Karla Cvejna, zatímco za války vyšel ve Francii pod názvem Hlasy domova (1940).
Po osvobození se stal přednostou publikačního odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Od počátku války se léčil na srdeční chorobu, na konci října 1949 jí podlehl. Zemřel 27. 10. 1949 v Praze. Je pohřben v Kunštátě.
Původní básnické lyrické dílo F. Halase není příliš obsáhlé, čítá asi deset svazečků, z nichž některé autor spojil ve větší sbírky a některé zůstaly za jeho života bibliofilskými tisky (Thyrsos, 1932; Mladé ženy, 1945). Halas však patřil k nejvýraznějším a nejčtenějším básníkům generace 30. a 40. let minulého století, po dvacet let přímo spoluvytvářel podobu a vývoj české lyriky a zapůsobil i na další vývoj českého moderního básnictví; jeho tvorba je dodnes živá a podnětná a podržuje si vliv na českou poezii i v současno sti.
Nejranější básnické Halasovy pokusy z počátku 20. let spadají do doby, kdy se mladý básník aktivně účastnil komunistického hnutí v Brně a kdy přispíval do Rovnosti. Jsou to verše psané v duchu dobové proletářské poezie a podle vzorů starších a stejně starých druhů Hory, Wolkera, Seiferta. Tyto verše vycházely v dobových pokrokových novinách a časopisech, zčásti zůstávaly v rukopisech; karikatury, satirické portréty, politické epigramy a básně o bídě a zápasu proletariátu.
První Halasova knižní sbírka Sépie (1927) vyšla v době, kdy dávno opadly vlny proletářské poezie a kdy se v českém básnictví už ukazovaly meze nových cest proti starší tradici a kdy poetismus, jenž revoltoval ve jménu „čistého lyrismu" a poezie „svátečního dne", spěl už ke svému konci.
Vlastni a osobité tóny, jimiž se Halas odlišoval od většiny ostatních současných básníků, se plně ozvaly v další sbírce Kohout plaší smrt (1930).
Následující sbírky z poloviny 30. let vycházejí z myšlenkové a náladové polohy předchozí knihy. Básně sbírky Tvář (1931), kterou autor později rozšířil o dva původně samotné menší cykly Tiše (1932) a Hořec (1933), dostávají se však zčásti jinam, pozbývají trýznivou a bezvýchodnou naléhavost. Halasova poezie se obohatila o milostné tóny, o mužnou hořkost a melancholii, ale proniká do ní i nadosobní a občanská nota. V litanické, formálně mistrné pětidílné básni Staré ženy (1935), napsané ze vzpomínky na babičku, vyslovil Halas pocity a smutek starého člověka, který se ohledá za svým životem a čeká na smrt. Ve stejném roce jako Staré ženy napsal Halas i větší báseň Dělnice (vyšla až později, časopisecky v r. 1938, knižně 1946), naléhavý a sugestivní zpěv o obyčejném životě proletářské ženy; vyjádřil v ní vzpomínky na své dětství a matku. Teskné Staré ženy měly nebývalý čtenářský ohlas, ale zároveň vyvolaly kritickou odezvu z levicového tábora, zejména vášnivou básnickou repliku St. K. Neumanna Staří dělníci (1936).
Ve sbírce Dokořán (1936) se vyskytují skeptické nálady a prožitky zmaru hlavně v básni Nikde. Obrat v Halasově poezii nebyl náhodný, nýbrž znamenal nový krok pro celý další vývoj jeho poezie. To je vidět už v následující sbírce Torzo naděje (1938), která náleží k nejpamátnějším a básnicky nejvýraznějším ohlasům tragických a dramatických dnů a měsíců roku 1938, zejména po "mobilizaci a po mnichovském diktátu.
Rovněž cyklus básní o údělu největší české spisovatelky Naše paní Božena Němcová (1940) promlouvá k celé národní společnosti. Básník si vybral tuto radostnou a světlou, ale i tragickou a trpící postavu záměrně, neboť v jejím díle se ozývají nejhlubší a nejlidovější národní tradice. Prostřednictvím této postavy Halas ve dnech nacistické okupace vyjádřil vnitřní sílu a naději v lepši osud národa.
Zatímco předchozí knížky vznikly jako aktuální odezva na veliké dějinné události, obsahuje Ladění (1942) spíše drobnější příležitostnou poezii; autor do ní uložil básně z několika posledních roků (1937 -42). Mezi Halasovými básněmi této sbírky se rovněž objevují verše psané na dětské motivy, osobitá „dětská" poezie. Už v Naší paní Boženě Němcové začal Halas čerpat z bohatství a principů lidové poezie. V „dětských" verších knihy Ladění oživil a rozšířil svůj básnický výraz o svět lidových říkadel a hádanek a oplodnil tím celý další vývoj poezie pro dětí. Později tyto verše vyšly samostatně s názvem Do usínání (1942) a po nich ještě Halas vydal soubor dětských veršů Počitadlo (1948). Jak byla Halasovi blízká folklórní poezie, vyjádřil básník v některých esejích a hlavně také antologií Láska a smrt (1938), kterou sestavil společně s Vladimírem Holanem.
Rovněž poválečná kniha V řadě (1948) obsahuje příležitostnou, vzpomínkovou i velkou občanskou poezii, kterou Halas psal v letech okupace a bezprostředně po osvobození; ve sbírce najdeme i rozsáhlejší báseň Barikáda (původně samostatně, 1945), v níž Halas svým drsným neoslavným způsobem uvítal Pražské květnové povstání. Sbírka A co? (1957) vyšla několik let po básníkově smrti a zůstala torzem. Podobně jako všecky předchozí Halasovy knihy se soustřeďuje na poezii společenskou a nadosobní. Rovněž nevelká básnická próza Já se tam vrátím (1947) náleží vlastně k Halasově poezii, i když autor použil jiné formy; je to oslava Vysočiny, kraje kolem Kunštátu, vlastního básníkova domova.
Halas si vybudoval vlastní osobitou poetickou metodu. Od většiny básníků svého pokolení se liší zálibou v disharmonii, klopýtavým veršem bez hudby, zpěvnosti, plynulosti a zdánlivě bez řemeslné virtuozity. Halas kompenzoval tyto vlastnosti svých básní na vyšší kompoziční úrovni a dával básni řád, plynulost a souměrnost hlavně různými formami opakování a paralelismu. Halasův verš a báseň je osobitou syntézou a vyrovnáním dvou tendencí ve vývoji českého verše; stroficky pevného a vázaného verše, a verše volného, nepravidelného. Po válce vyšly Halasovy válečné překlady polských klasiků: Adama Mickiewicze Grażyna a Konrad Wallenrod (1947) a Dziady (1947), J. Slowackého Balladyna (1950) a Lilla Weneda (1955). Halas překládal i Puškina, maďarského básníka Endre Adyho a jihoslovanskou epiku.
Vedle básnického díla a překladů psal zasvěcené eseje a úvahy o poezii a umění, četné výtvarné kritiky a portréty výtvarníků, neboť malířství náleželo k Halasovým láskám; tyto eseje a stati jsou uloženy především v souborech Magická moc poezie (1958), Obrazy (1968) a hlavně v knize Imagena (1971). Halasovy knihy poezie vyšly souhrnně ve svazcích Básně (1957) a Básnické dílo (1978), souborné Dílo Františka Halase (kromě příkladů a korespondence) v pěti svazcích v letech 1968-83. Zahrnulo i předtím (1965) samostatně vydaná díla z pozůstalostí, Potopu a Hlad.

Vytvořil: Mady
Upravil: ota61, janajau
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Halas František (1901)'