100%
Obsah: Gardenparty u královny
Gardenparty u královny a jiné reportáže, fejetony a poznámky z Británie.Ukázka jedné nezapomenutelné reportáže:
Edgar Allan Poe napsal kdysi fascinující báseň The Raven, kterou do češtiny přeložil Vítězslav Nezval a nazval ji Havran.
... havran dí: „Už víckrát ne. “ „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, netuš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane! “Havran dí: „Už víckrát ne. “
I když nezvalovské „víckrát ne“ zdaleka nevyjádřilo ono ponuré krákání „nevermore“ z anglického originálu, sehrál tenhle překlad formující úlohu v mém názoru na poezii, a bohužel taky v mém názoru na význam anglického podstatného jména „the raven“. Automaticky jsem si jej začal překládat českým výrazem „havran“ a ani ve snu mě nenapadlo ověřit si to ve slovníku. Teď za tohle opomenutí pykám.
Loni jsem se jeho vinou dopustil hned dvou novinářských nepředložeností za sebou. V červnu jsem se pustil do výkladu, jak zásadní význam pro osud Anglie má hejno havranů, chovaných v londýnském Toweru. Konstatoval jsem, že dva z nich, sameček Hugine a samička Jacky, museli být odtamtud vyhoštěni, neboť svým nesnášenlivým přístupem k ostatním ohrožovali jejich životy a potažmo i budoucnost celé Anglie. V listopadu jsem se k této tematice musel vrátit. Ukázalo se totiž, že Jacky nebyla samička, nýbrž sameček, a že jsem tedy své posluchače klamal. Že jsem nepřípustně zapomněl na zásadu „Pochybuj o všem na světě“, kterou razil můj milovaný Graham Greene, a neprověřil jsem si oficiální údaje z londýnského Toweru. Omluvil jsem se za to a končil přáním, aby to byla poslední nepřesnost, které jsem se ve spojení těmito černými ptáky dopustil. Že se například neukáže, že to vlastně nejsou havrani, nýbrž nějaký druh velšských skřivanů.
Bylo mi souzeno poznat, že tahle poslední věta byla ideální nahrávkou na smeč. Hned po odvysílání jsem dostal fax od posluchače Ronalda Raszky z Opavy, v němž se pravilo toto: „Ptáci, držení v londýnském Toweru, nejsou havrani (anglicky rook, latinsky Corvus frugilegus), nýbrž krkavci (anglicky raven, latinsky Corvus corax). Havran je asi velikosti vrány a dospělí havrani mají u kořene zobáku neopeřenou světlou kůži. Krkavec je asi velikosti káněte a i dospělí jedinci jsou při kořeni zobáku plně opeřeni. “
Byla to pro mě studená sprcha. Konečně jsem se podíval do slovníku a zjistil, že pan Raszka má pravdu. Odfaxoval jsem mu příslušnou sebekritiku, vylíčil jsem, jak se na mé hlouposti podepsal Vítězslav Nezval a přiznal se, že i bez něho všem velkým černým ptákům říkám „vrána“ nebo „havran“ a dost dobře nevím, v čem se od sebe odlišují. A že slovo „krkavec“ vinou další literární mystifikace – tentokrát Boženy Němcové – spojuju výlučně s pojmem „krkavčí máma. “ A myslel jsem si, že tím pro mě tahle nepříjemná věc končí, že to zůstane mezi panem Raszkou a mnou. Opět jsem se mýlil.
V průběhu listopadu a prosince jsem dostal spoustu dalších dokladů, že rozhlasoví posluchači zaplaťpánbu opravdu neberou slovo novináře jako slovo boží. Na mou pitomost ve věci havranů – krkavců mě upozornili pan Radan Zavadil z Hradce Králové, paní Megerlová z Prahy 6, pan Dr. Václav Hořejší z Prahy 4, pan inženýr Hausenblas, který neuvedl adresu, a mnoho dalších. Mimo jiné i paní z Kojetína, která zřejmě moc dobře ví, o čem mluví, protože se jmenuje Vranová. A ta ve své dobrotě svou kritiku mé neinformovanosti vyvážila útěchou. Napsala mi, že moje potíže s krkavci nejsou unikátní, že například i u slavného obrazu Leonarda da Vinci Dáma s hranostajem prý ve skutečnosti nejde o hranostaje, nýbrž o fretku. A ta ohleduplnost mě skutečně dojala, zvláště když jsem si její zásluhou dodatečně uvědomil, že ani jediný z mých posluchačských kritiků mi za mou chybu nenadává, že všichni zdůrazňují spíše legrační stránku věci. Vážím si tohoto dokladu tolerantnosti tím spíš, že jsem v této souvislosti obdržel i faksimile poznámky, kterou na podobný zločin redakce deníku MF Dnes loni v srpnu reagoval profesor doktor Zdeněk Veselovský, doktor věd. Ten byl na mé kolegy nepoměrně tvrdší, než byli moji posluchači na mě. Nevytýkám mu to – naopak zcela přijímám jeho rozhořčenou kritiku našeho obrozeneckého pohrdání přírodními vědami a kaju se -, současně ale nezastírám, že na velkorysost mých kritiků je mi sympatičtější. A nejenom proto, že v tomto případě jde o mou vlastní kůži.
Na doklad toho, že svou sebekritiku myslím vážně, začal jsem se zabývat plánem, že uvedu Nezvalův překlad básně Edgara Allana Poea na správnou míru – navzdory tomu, že na slovo „krkavec“ se hledají rýmy mnohem obtížněji než na slovo „havran“. Zatím se mi povedlo přebásnit jedině čtyřverší, které teď zní takto:
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, pukavče! –nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, krkavče! “
Ale i kdyby se mi oprava Vítězslava Nezvala nepovedla, jedno je nad slunce jasnější: do nejdelší smrti už nezaměním londýnské krkavce za havrany. Nevermore! Už víckrát ne!