| (Branald o Hrabalovi)
Vtrhl do ušlechtilého socrealistického světa jako barbar. Lidé ho ale vítali, protože hovořil jazykem jim sympatickým a viděl totéž, co viděli oni. Kritiky přivedl do rozpaků silnou dávkou imaginace a bezbřehou nekázní co do formy vyprávění. Neboť v tom jediném se všichni shodli, tedy i ti, kteří mu předhazovali surrealismus, s těmi, kteří v něm viděli moderního Haška. Pár nejjasnozřivějších cítilo dokonce tajemné příbuzenství Moravana s Pražákem Kafkou. Vysvětlil jim to sám v Skřivánkovu nástupci, v knížce příhodně zvané Pábitelé.: - - Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda. Pábitel podává informace o případech, jejichž význam je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko inspirace. Pábitelé jsou lidé pábící, kdo pábí, je pábitel a jeho způsob je pábení. - - -
Takto jednoduše, ale výstižně byl na záložce knihy Pábitelé (MF,1964) definován a vysvětlen literární směr, který z valné části zachránil tradiční slušnou pověst české literatury v dobách socialistického realismu. Směr, jehož význam, dokonce i slávu napověděl sám Jaroslav Vrchlický.
|