• Obsah recenze
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Obsah Recenze

Karel May!
 
Byl, je, a nejspíše ještě nějaký čas bude s úsměškem odstrkován jako „autor pro děti. “ Tedy nic pro nás dospělé, s výjimkou několika sběratelů a podivínů, kteří  nikdy  „nedospěli“. A oni doopravdy nikdy nedospějí tam, kam jsou směřováni všemi těmi posměváčky a lidmi, znalými „skutečného života“.
*
„Milý čtenáři, jestlipak víš, co znamená slovo greenhorn? – Je to nanejvýš mrzuté a neuctivé označení pro člověka, kterého se týká.
Anglické green je zelený, a horn tykadlo. Greenhorn je tedy člověk, který je ještě zelený, tedy nový a neznámý v zemi, a proto musí svá tykadla vystrkovat opatrně, nechce-li se vydat v nebezpečí, aby se mu vysmáli ...
Greenhorn je právě greenhorn – a takový greenhorn jsem byl tehdy i já  ...
Nedomnívejte se však, že jsem byl přesvědčen, nebo jsem měl pouze jen tušení, že toto urážlivé označení se na mne hodí! Ó ne, neboť největší zvláštností greenhorna je právě to, že za greenhorny považuje všechny ostatní lidi, sebe však nikdy. “
 
*
 
Poznáváte úvod nejznámější  májovky?   Jste šťastní lidé. A pochopili jste, že je určen právě vám a bezezbytku s ním souhlasíte? Jste nekonečně šťastnější. Toto poznání  totiž je a ještě dlouho zůstane většině nepřístupným. Dokonce ani nevědí, o čem se tu mluví, natož aby se snažili čtené prožít. A že výraz „země“ může mít i hlubší význam.
 
*
 
Dovolím si zde ještě jeden výňatek z knihy K. May – Vyznání:
„... Mé cestopisy mají míti linii vzestupnou, od Arabů pouští až na džebel Mary Durimeh a od Indiánů pralesů a savan až na Mount Vinnetou.
Na této cestě má čtenář dospěti od nízkého pudového člověka až k poznání ušlechtilého lidství. Zároveň má zvěděti, jak se prapud mění na této cestě v duši a ducha.
Proto začínám tyto povídky prvním svazkem „Pouští“. V poušti, ve velikém Nic, v naprosté nevědomosti o všem, co se týká vnitřního života, duše a ducha.
... Onen hadží, jenž si říká hadži Halef Omar a přidává si ještě jména svého otce a děda, jimž připojuje též přívlastek hadži, je tím pozemským v člověku, zemitostí, jež se vydává za duši, nebo dokonce za ducha, aniž ví, co nutno duší a duchem rozuměti.
... Už prvá má postava, hadži Halef Omar, je pohádkou. Pohádkou o „Ztracené lidské duši“. Ta nikdy nemůže býti nalezena, jestliže sama sebe nenalezne. Hadži Halef je můj vlastní praobraz. V chybách tohoto hadži popisuji své chyby vlastní, je to má rozsáhlá a upřímná zpověď... “
 
*
 
Je příznačné, jak se májovky v různých vydáních zkracovaly, buď aby se učinily pro běžného čtenáře „stravitelnějšími“, nebo u nás se dříve i měnil celý smysl postav – např. Klekí-petra byl anarchistou! A co se můžeme dovědět v posledním překladu:
„Byl jsem zlodějem, neboť jsem mnoho, velmi mnoho ukradl! A byly to drahocenné statky! A  byl jsem vrahem! Jak mnoho, velice mnoho duší jsem zavraždil! Byl jsem učitelem na vyšší škole... Mou největší pýchou bylo být svobodomyslným, sesadit Boha, dokázat až do poslední tečky, že víra v Boha je nesmysl. Byl jsem dobrým řečníkem a uchvacoval jsem své posluchače. Zlé semeno, které jsem rozséval plnými hrstmi, vesele vzešlo až do posledního zrnka. Tak jsem se stal hromadným zlodějem, hromadným vrahem, který ubíjel v lidech víru a důvěru v Boha. Pak přišla doba revoluce. Kdo neuznává Boha, ten nepotřebuje ani krále, ani posvátnou vrchnost. Vystoupil jsem veřejně jako vůdce nespokojených. Oni téměř hltali slova z mých rtů, ten opojný jed, který jsem ovšem považoval za hojivý lék. Srotili se a chopili zbraní. Jak mnoho, velice mnoho jich tehdy padlo v boji! “ 
 
*
V jednom našem současném nakladatelství bylo v odpověď na to, proč jsou vypuštěny poměrně dlouhé pasáže z původního díla, uvedeno, že se jedná o duchovní úvahy, které by dnes už nikoho nezajímaly!