• Životopis
• Tvorba (0)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Komárková Božena - Životopis

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Božena Komárková byla osoba dost neskladná, vzpomíná na teoložku a profesorku filozofie, která zemřela 27. ledna 1997, den před svými čtyřiadevadesátými narozeninami, chartista a evangelický farář Jan Šimsa.
"Obecně dnes mladší lidé soudí, že jsme ji všichni jen s obdivem ctili, ale kdepak, byli jsme s ní stále ve sporu, a to velmi tvrdě a do poslední chvíle, " uvádí na pravou míru vztahy uvnitř brněnského disentu přímý pamětník Šimsa.
Božena Komárková sama o sobě tvrdila, že je nepřizpůsobivá, v mládí to prý u ní byla přímo drzost, kterou na Českém státním reálném gymnáziu v Brně, kde však nakonec roku 1923 odmaturovala, hodnotili často dvojkou z mravů.
"Nebyla jsem žádná obávaná prorokyně pravdivosti, " tvrdila o sobě sama teoložka. "Prostě jsem to v určitém věku nezvládala a v pozdějším jsem se zase nevdala, takže jsem se nemusela nikomu přizpůsobovat, " tvrdila o sobě s nadhledem.
Na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudovala filozofii, historii a zeměpis a před druhou světovou válkou učila jako středoškolská profesorka na mnoha školách po celé republice, ovšem jen do roku 1940.
10. ledna 1940 byla totiž zatčena gestapem a 9. června 1942 odsouzena jako členka odbojové organizace Obrana národa ke dvanácti letům káznice a deseti rokům ztráty občanských práv. "Myslím, že její individuální mnohaleté věznění na samotce ji ovlivnilo asi nejvíc, " soudí Jan Šimsa.
Otřesné zážitky z nacistického vězení vylíčila sama Komárková ve svém Vratislavském deníku. "Moje ústa hnijí kurdějemi. Místo léčení je mám jenom vyplachovat, " zapsala si neohrožená bojovnice. "A tato zeměkoule vraždící se ze všech stran se nezachvěje na své dráze kolem slunce a bude se točit dál. Jak je to hrůzné! " píše také.

Koncentrační tábor na Sibiři
V únoru 1945 byla osvobozena z věznice Javor ve Slezsku Rudou armádou, na jejíž komandatuře pak pracovala jako kreslička. "I tady zažila velmi napínavé okamžiky, " líčí další zvraty profesorčina osudu Jan Šimsa.
"Kreslila totiž ze záliby i ozbrojené sovětské vojáky. A jeden z nich obrázek poslal domů, kde jej sovětská kontrarozvědka zabavila a nařídila zatknout toho, kdo jej kreslil. Před koncentrákem na Sibiři zachránil Komárkovou její velitel, který ji potřeboval i jako tlumočnici, uměla totiž několik jazyků, " líčí Šimsa.
Své velké štěstí pochopila však sama Komárková až později, vlastně až po odhalení kultu osobnosti v šedesátých letech minulého století.
I když po válce působila krátce jako profesorka na Státním gymnáziu Dr. J. Kudely, kde vyučovala historii a filozofii, od září 1948 ji z ideologických důvodů přeložili na II. střední chlapeckou školu v Brně-Husovicích, pak už však její působení i tam vadilo, takže mohla pracovat jen ve Státní pedagogické knihovně v Brně, kde s ní ke 31. prosinci 1951 Krajský národní výbor v Brně též rozvázal pracovní poměr. Od 14. července 1952 skončila v invalidním, později starobním důchodu.
"Poté, co jí byla znemožněna pedagogická činnost, aby ideologicky negativně neovlivňovala mládež, se scházela se svými studenty, " napsala o ní ve své knížce o "ženách ve vnitřní emigraci" Marta Marková. "Říká se o ní, že je českou Hannah Arendtovou, " přirovnává ji ke slavné politoložce a filozofce Marková.
I když spisy Boženy Komárkové, zejména její Původ a význam lidských práv nebo Sekularizovaný svět a evangelium a mnohé další stati, které za normalizace vycházely jedině v samizdatu, nezapřou svébytnou myslitelku, neví se o ní dodnes ani doma, ani světě, jak by si zasloužila. Roky bez publicity nebylo možné dokonale nahradit.

Evangelíci, Charta, Patočka

I "za bolševika" existovaly podle profesorky Komárkové oázy, kde byl relativně možný pokojný život. Jednou z nich byla evangelická církev, ke které se disidentka uchýlila. Nicméně od chvíle, kdy nemohla učit, žila profesorka ve vnitřní emigraci.
"Studenty jsem neztratila. Přicházeli dál, ale v malém bytě bylo málo místa, " vzpomíná na svůj legendární byt v Pekařské ulici v Brně. Právě tam se však "po Chartě" začal scházet takzvaný M-klub, diskusní společenství brněnských disidentů organizované Jiřím Müllerem.
"Charta 77 se mi dostala do rukou hotová, na jejím vzniku jsem se nepodílela, " vzpomíná Komárková. "Podepsala jsem ji s velkým vnitřním ulehčením, " uvádí jedna z prvních brněnských signatářek. "Jak k tomu došlo, je názornou ilustrací našeho tehdejšího životní stylu, " zavzpomínala v rozhovoru s Markovou.
"V jednom dni vánočního klidu roku 1976, když se po večerním uzavření do domu bez vlastního klíče nikdo nedostal, se u mne ozval pronikavý zvonek. Za dveřmi se na mne spiklenecky usmál jeden z dobrých přátel, farář zbavený souhlasu k vykonávání činnosti. Na moji otázku, jak se dostal dovnitř, mi vysvětlil, že jako topič obdobného domovního bloku v Praze je dobře obeznámen se zařízením suterénů. Stačilo přelézt v sousedství nízký plot, aby se díky jedněm nezamčeným dveřím dostal až ke mně. Ihned vyňal z aktovky příslušný list a žádal o pozorné přečtení a podpis, " vybavila si charakteristickou disidentskou historku teoložka.
Ráda vzpomínala i na svého dlouholetého přítele, filozofa Jana Patočku, s nímž se krátce po válce seznámila na půdě Akademické Ymcy, kde s velkým nasazením působila už před válkou. "Patočka byl kongeniální jak šíří znalostí, tak hloubkou a přísnou nesmlouvavostí v řešení problémů, " charakterizovala tohoto prvního mluvčího Charty 77, který tvrdil, že teolog může v poslední instanci ponechat odpověď Bohu, ale filozof se své odpovědnosti za pravdu vzdát nemůže.
"Když začala hysterická perzekuce signatářů Charty 77, dokonal Jan Patočka v tomto smyslu svůj nejvyšší čin: S nevyléčenou chřipkou navštívil holandského ministra zahraničí, který dlel tehdy v Praze, a přes zákaz policie jej informoval o smyslu naší rezistence. Po mnohahodinovém výslechu v bezcílně projíždějícím autě po Praze a okolí byl vrácen v noci domů, aby krátce nato musel být převezen do nemocnice. Opakovaný záchvat po několika těžkých dnech ukončil jeho život. Teprve tehdy jsem pochopila, že jsme v něm ztratili největší lidský formát, s nímž jsme se v životě setkali, " složila hold svému výjimečnému příteli Komárková.
"Tohleto je v mém životě sedmý státní převrat, kterého jsem se dočkala, " vypočítala Božena Komárková v rozhovoru s Martou Markovou všechny prožité zvraty 20. století až po sametovou revoluci v roce 1989.
O smyslu polistopadového dění a procesu demokratizace uvažovala velmi střízlivě. "Nechtěla bych být prognostikem ve věci tak složité, ani kdybychom měli několikrát víc informací, než tomu je dnes, " tvrdila v rozhovoru na počátku devadesátých let. "Totální kolaps komunismu všude na zeměkouli byl spíše překvapením než předvídanou železnou nutností dějin, " soudila.
"Nejzajímavější na tom je, že se kolaps udál nikoliv především v politické, ale ekonomické oblasti, o níž i seriózní odborníci věřili, že ono vědecky řízené hospodaření fungující jako pošta má nesporné racionální jádro, které je nutno respektovat. V rámci celosvětové krize nejrůznějších oblastí života, která dnes ohrožuje budoucnost jak zeměkoule, tak existence lidstva, je naše vlastní problematika ani ne tak otázkou bytí a nebytí, jako otázkou hodnot, ve které je zapotřebí věřit. Za sebe samu mohu pouze pro budoucí perspektivu opakovat odkaz, který zanechal Tomáš G. Masaryk na konci své Světové revoluce: Ježíš, ne César, toť smysl našich dějin a demokracie, " shrnula svůj odkaz Božena Komárková.
Po revoluci ji sice trošku mrzelo, že se její přátelé z dob disentu rozutekli za nejrůznějšími posty a činnostmi, a o mladších soudila, že "jsou málo vzdělaní a kritičtí se sklonem k černobílému vidění", ale její poslední přání "zemřít důstojně a bez toho, aby byla na obtíž druhým" se jí splnilo.
'Životopis autora Komárková Božena'