Den 43. výročí úmrtí Březovský Bohuslav
Hledej

Životopis : Osolsobě Ivo

Sémiotik, estetik, teoretik a historik divadla
 
Otec ing. Jan Osolsobě příležitostně překládal, matka Žofie Osolsobě působila za svobodna jako divadelní ochotnice, bratr, JUDr. Jiří Osolsobě (1918–1975), byl zahraniční letec RAF a autor válečných vzpomínek Zbylo nás devět (napsány 1947, vyšly 1988). Syn Petr (*1962), profesor FF MU, je filozof a estetik.
Osolsobě studoval od roku 1939 v Brně první českou reálku, později změněnou na reálné gymnázium, od 1947 divadelní vědu a estetiku na FF MU (abs. 1952, PhDr. 1953 prací K základním otázkám historie a teorie operetního žánru). Ještě před vojenskou službou (1953–55) nastoupil do brněnské zpěvohry jako lektor-dramaturg. Na počátku sezony 1956/57 přešel do činohry, 1959 se opět vrátil do zpěvohry a působil zde – kromě sezony 1980/81, kdy byl stipendistou Nizozemského ústavu pro pokročilá studia ve Wassenaaru (NIAS, Netherlands Institute of Advanced Studies) – ve funkci dramaturga až do roku 1989. Po odchodu do důchodu byl zaměstnán jako vědecký pracovník Kabinetu dějin a teorie divadla ÚČL (1990) a dramaturg Hudebního divadla v Karlíně (1991). V roce 1993 získal stipendium na Graduate School of the City University of New York (CUNY). V roce 1994 se habilitoval a od téhož roku působí na Divadelní fakultě JAMU a na FF MU v Brně. V roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru teorie a dějin divadla.
Od roku 1965 byl členem Skupiny pro exaktní metody a mezioborové vztahy založené Jiřím Levým. Roku 1972 spolu s Karlem Palou, Miroslavem Procházkou a Bohumírem Palkem inicioval zrod Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti. Od roku 1970 člen exekutivy International Association of Semiotic Studies, od 1985 čestný člen Society of Amerika a od 1990 též International Association of Visual Semiotics a dalších mezinárodních institucí. V letech 1990–2000 byl prezidentem čs. národního centra International Association of Theatre Critics.

 
Přispíval do periodik: Divadelní revue, Dramatické umění, Estetika, Opus musicum, Program – Divadelní list Státního divadla v Brně (1965–89), Slavica slovaca, Slovenské divadlo (oba Bratislava), Slovo a slovesnost, Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis, Svět a divadlo, Tvar, Lidové noviny; v zahraničí: Études litteraires (Laval, Quebec), Language Sciences (Bloomington), Semiotica (Haag), Signum (Bologna), Studia semiotyczne (Vratislav–Varšava) aj. V italské revui Versus (Milano) publikoval 1974 Bibliografii čs. sémiotiky (pod šifrou A. A. V. V. ). Účastnil se práce na kolektivním díle Encyclopaedic Dictionary of Semiotics. Je jedním z mála českých teoretiků divadla a estetiky, kteří jsou pravidelně citováni předními osobnostmi světové teorie (U. Eco, T. Sebeok).
Od 80. let často přednášel v zahraničí (Holandsko, Rakousko, Anglie, USA, Německo, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie), kde také publikoval své sémiotické práce. Byl jedním z iniciátorů českého vydání a autorem předmluvy k vydání Zichovy Estetiky dramatického umění (1986) a zasloužil se výrazně o její překlad do angličtiny (překl. Samuel Kostomlatský). Ke knize Siegfried Schmidt-Joos: Muzikál (1968, překl. Ada Hlavatá) napsal předmluvu, doplnil popis cizích muzikálů a vypracoval oddíl o českém muzikálu. Příležitostně byl i divadelním režisérem a překladatelem především textů a libret hudebně-dramatických děl. Svým jménem kryl překlady libret Václava Renče (Ludwig Herzer – Fritz Löhner: Země úsměvů) a Josefa Koenigsmarka (Victor Léon – Heinrich von Waldberg: Ples v opeře). Byl spoluautorem série rozhlasových pořadů Tajemství muzikálu (1996).
Užíval pseudonymů Vojta Sobe a Richard Tomáš (v Programu) a šifer: I. O. , ojediněle za studentských let xf.

 
Dlouholeté praktické zkušenosti, znalost pramenné báze v její umělecké specifičnosti a historické kontinuitě i osvojení strukturalistických a sémiotických teorií (v návaznosti na Zichovu Estetiku dramatického umění) se staly předpokladem jeho prací z teorie umění, sémiotiky a teorie komunikace, aplikovaných často na oblast muzikálu a hudebního divadla. V knize Muzikál je, když... postihuje Osolsobě zvláštnosti muzikálu ve vztahu k činohře, opeře a baletu, konfrontuje americký muzikál s evropským, upozorňuje na počátky českého muzikálu v Osvobozeném divadle a na základě analýzy tento žánr teoreticky charakterizuje jako „moderní slohovou odrůdu divadla, které mluví, zpívá a tančí“. Pojmenováním Divadlo, které mluví, zpívá a tančí vymezil také svou druhou odbornou práci, v níž z hlediska sémiotiky interpretoval populární hudební divadelní formy (francouzskou komickou operu, německý singspiel, operetu, revui a muzikál). Příznačné pro jeho teoretické zdůvodnění principů a zákonitostí je zde spojení teorie komunikace s teorií modelování a nahrazení pojmu znak pojmem model. Této terminologie se však Osolsobě vzdává v knize Mnoho povyku pro sémiotiku, ve které vychází vstříc spíše takovým pojetím sémiotiky, jež mají „společný jmenovatel“ v pojmu situace. Odtud pak odvozuje základní sémiotické pojmy (i definici divadla), vykládá je a precizuje tak, že sémiotika, chápaná nyní jako meziobor, jako „teorie zástupného poznání“, získává obecnější platnost. Své pojetí hudebního divadla jako výsostného syntetického divadelního díla představil Osolsobě v dvousvazkové knize Marsyas, Apollón a Dionýsos. Přibližování k muzikálu, již lze chápat jako učebnici hudebně-dramatického žánru.
Časopisecké a další příležitostně publikované studie, jakož i některé texty dosud neotištěné jsou soustředěny ve dvou knižních výborech. Společným jmenovatelem studií zařazených do souboru Ostenze, hra, jazyk. Sémiotické studie je Osolsoběho oblíbené téma ostenzivního zobrazování a modelování (v textu Dramatické dílo jako komunikace komunikací o komunikaci například formuluje svou původní teorii divadelní komunikace jako princip ztrojeného komunikačního řetězce). Ve výboru Principia parodica totiž Posbírané papíry převážně o divadle se autor svými eseji, studiemi, slovníkovými hesly či programovými články několikrát navrací k otázkám zichovské estetiky a z různých úhlů přibližuje problematiku vztahů herce, herecké postavy, dramatické osoby a otázky samotného fungování divadla.
Osolsobě ve svých dílech dokáže propojit poznatky vědecké s praktickým poznáním divadelním a zároveň podat odborný výklad čtenářsky přitažlivým způsobem.


BIBLIOGRAFIE
Práce o divadle a sémiotice: Muzikál je, když... (studie, 1967); Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Teorie jedné komunikační formy (1974); Mnoho povyku pro sémiotiku (studie, 1992); Marsyas, Apollón a Dionýsos. Přibližování k muzikálu (studie, 1996); Ostenze, hra, jazyk. Sémiotické studie (2002); Principisa parodica totiž Posbírané papíry převážně o divadle (studie, 2007).
Překlady: J. Anouilh: Zkouška aneb Potrestaná láska (rozmnož. , 1968); V. Škvarkin: Obyčejné děvče (rozmnož. , 1959, i prem. , s J. Burianem); J. Švarc: Stín (rozmnož. , 1962, s J. Burianem); scénicky: V. Mass – M. Červinskij: Miluji! Miluji! (1961); M. Steward: Hello, Dolly (1967); O. Hammerstein: Oklahoma (1976, s V. Fuxem); C. Gessner: Ty jsi jednička, Karlíku Browne (1980); H. Wheeler – R. Wilbur: Candide (1980, s V. Fuxem); H. a D. Fieldsovi: Annie, Get Your Gun (1982, s V. Fuxem); P. Stone: Někdo to rád horké (1984, s V. Fuxem); (Marvin) Neil Simon: Sladká Charity (1995, s Františkem Zacharníkem); J. Anouilh: Zkouška aneb Potrestaná láska (2000).
Účast v týmových pracích: Teória dramatických umení (Bratislava 1979); Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (1980); Encyclopaedic Dictionary of Semiotics (Berlin – New York – Amsterdam 1986).
Příspěvky ve sbornících: Velká pochodeň (1959); Divadlo je divadlo (1969); Otázky divadla a filmu 1, 2 (1970, 1971); Lidová píseň a samočinný počítač 1 (rozmnož. , 1972); Vědecký odkaz Otakara Zicha (1981); Iconicity. A Festschrift for T. A. Sebeok (Tübingen 1986); Litteratia 24 (Bratislava 1986); Litteraria humanitas. Genologické studie 1 (1991); Monology o Josefu Kajetánu Tylovi (1993); Roman Jakobson (Litteraria humanitas 4, 1996); Bylo nebylo Satirické divadlo Večerní Brno (1999); Prager Strukturalismus = Prague Structuralism. Methodologische Grundlagen = Methodological Fundamentals (Heidelberg 2003); Ad honorem Bořivoj Srba (2006).
Uspořádal a vydal: O. Zich: Estetika dramatického umění. Teoretická dramaturgie (1986, 2. kritické vyd. s M. Procházkou); J. Veltruský: Drama jako básnické dílo (1999).

Vytvořil: ota61
Upravil: ota61
Zdroj: Slovník českých spisovatelů od r.1945

'Životopis autora Osolsobě Ivo'





Dnes je 24.06.2019
Před 108 lety se narodil(a) Sábato Ernesto



Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno
Kniha návštěv | Antikvariát | Všeobecné podmínky užívání a ochrana osobních údajů
Mapa stránek | Podpořte nás | Partneři | Odkazy | Publikování | RSS 2.0 | Nápověda | Kontakt