• Životopis
• Tvorba (0)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Bartušek Antonín - Životopis

Antonín  BARTUŠEK
* 11. 1. 1921, Želetava (u Třebíče) 
† 22. 4. 1974, Praha 
 
Básník, překladatel, autor kulturněhistorických prací
 Syn zemědělce. Dětství prožil ve svém rodišti, po maturitě na reálném gymnáziu v Třebíči (1941) odešel do Prahy, kde do 1945 pracoval jako advokátní úředník. Po válce studoval na FF UK literární historii a dějiny srovnávacích literatur, později dějiny výtvarného umění a historii (PhDr. 1950 prací Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře). Souběžně byl 1946–1948 zaměstnán v literárním oddělení Čs. rozhlasu. Od 1950 působil ve Státní památkové péči a od 1953 v Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV. 1956 se stal ředitelem Západomoravského muzea a galerie v Třebíči. Po návratu do Prahy pracoval jako odborný pracovník ve Scénografickém ústavu (1961–1964, zde se podílel na přípravě některých interních odborných publikací) a souběžně (od 1961) jako výtvarný teoretik Národního divadla, od 1964 až do své smrti pak ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody.
 Ve 40. letech byl členem literárního kruhu Umělecké besedy. Debutoval 1937 jako básník ve Studentském časopise a Jitru, básně, povídky a literární kritiky dále publikoval v Akordu, Praze v týdnu, Řádu, Lidových novinách, Větru, Svobodných novinách, Svobodném zítřku, Našem týdnu, Kytici, Mladých arších, Kultuře, Literárních novinách, Kulturní tvorbě, Plameni, Repertoáru malé scény, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu aj. , některé jeho texty byly otištěny i v exilové Sklizni (Hamburk). Kunsthistorické a scénografické studie a glosy psal pro periodika Vlastivědný sborník moravský, Acta scaenographica, Památková péče, Ochotnické divadlo, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Tvář, Knižní kultura aj. Pro Čs. rozhlas připravoval 1943–1949 literární pásma a kulturní zpravodajství. 1970–1972 redigoval překladové tituly v edici Tvar (nakladatelství Vyšehrad). Epigramy podepisoval pseudonymem Jan Barbar, ve Stockholmu uveřejněnou sbírku Atomový věk podepsal pseudonymem A. D. Martin, v exilovém prostředí byly jeho texty zveřejňovány též pod pseudonymem Martin Den. Pod svým jménem publikoval některé překlady z angličtiny, které pořídíla exilová básnířka a překladatelka Reli Bernkopfová, vl. jm. Aurelie Jeníková (např. větší část textů z pásma americké milostné poezie Zlatovlasé dívce v městě Louisianě, rozmn. 1965, či Dny bez konce E. O’Neila, rozmn. 1966), jejíž jméno bylo v jiných případech mylně považováno za Bartuškův pseudonym.
 V knížkách spirituální a meditativní lyriky, které Antonín Bartušek psal za protektorátu, se duchovnost a elegičnost snoubí s básníkovým úsilím o věcné zachycení prožitku (Fragmenty, Sudba). V elegické skladbě Atomový věk varuje před zneužitím vědeckého poznání a před nebezpečím, které plyne ze ztráty pokory před tajemstvím stvoření, báseň uzavíra vizí, v níž technicistní civilizace navazuje spojení s duchovním principem, svého původce hledá v Bohu a nastává tak „atomový věk lásky“. Zcela jiný charakter má Bartuškova tvorba z let 1954–1964, zastoupená ve sbírce Oxymóron, jakož i sbírky z přelomu 60. a 70. let. Bartušek dospívá k programové prozaizaci verše, přechází do polohy whitmanovského rozjímání a dospívá až na samu hranici experimentální poezie. Své básně staví především na protikladech reálného a ireálného světa, na oxymórních spojeních vyrůstajících z konfrontace každodennosti a absolutních hodnot. Jeho výpověď se postupně proměňuje v pásmo asociací, v monologické hledání existenciálních souvislostí mezi individuem, životem a společností. Osou Bartuškových filozofických veršů (Antihvězda, Tanec ptáka Emu) se stávají motivy smrti a nesvobody i tragické pocity lidské marnosti, bolesti, samoty a beznaděje. Ve sbírkách vydaných posmrtně (zejména Změna krajiny) se autor vrací k rudimentárním jistotám dětství a rodného kraje a převládá v nich baladická a impresivní tónina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Fragmenty (BB, b. d. , 1945); Sudba (BB 1947); České dožínky (D 1948, s A. Pekem a K. Hlávkou); Atomový věk (BB, Stockholm 1956, pod pseud. A. D. Martin); Oxymoron (BB 1965); Červené jahody (BB 1967); Antihvězda (BB 1969); Tanec ptáka Emu (BB 1969); Královská procházka (BB 1971); Období mohyl (BB 1975); Změna krajiny (BB 1977).
Překlady: S. de Beauvoirová: Krev těch druhých (1947); E. Robles: Stávka (1948, s F. Bártou); Zlatovlasé dívce v městě Louisianě (pásmo amer. milost. poezie, rozmn. 1965, přel. s R. Bernkopfovou, i ed. ); Aby láska velkou růží byla (pásmo franc. milostné poezie, rozmnož. , 1966, i ed. ); J. Arden: Osel z chudobince (rozmnož. , 1966).
Kulturněhistorické práce: Šternberk na Moravě (1952, s T. Kubátovou); Vranov nad Dyjí (1952, s T. Kubátovou; přeprac. 1957); Bítov (1952; rozšíř. 1956); Jaroměřice nad Rokytnou (1953, s T. Kubátovou); Velké Losiny (1954); Milotice (1954); Buchlov (1955; rozšíř. 1962); Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou (1955); Dějiny Žďáru nad Sázavou 1 (1956, s M. Zemkem); Třebíč, metropole západní Moravy (1959, s dalšími); Umělecké památky Jihlavy (1960, s dalšími); Dačice (1960); Telč (1961); Dějiny Žďáru nad Sázavou 2 (1. část 1962, 2. část 1970, s M. Zemkem); Zámecká školní divadla v českých zemích (1963); Umělecké památky Třebíče (1969, s dalšími).
Účast v týmových pracích: Umělecké památky Čech 1 (1957); Gotická nástěnná malba v Čechách a na Moravě 1. 1300–1350 (1958); Hrady a zámky v Československu (1958); Praha zalitá sluncem (text ve fotografické publikaci Milady a Ericha Einhornových, 1972) aj.
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Mladá Morava (1940); Vysočina (1946); Ohnice (1947); Přišel čas (1965); Slyšet se navzájem (1966); Pevný bod (1967); Zrcadla lásky (1982); Krajiny milosti (antologie české duchovní lyriky 20. st. , 1994).
Uspořádal a vydal: České dožínky (scéna se zpěvy, 1948, s K. Hlávkou); Cyril Bouda - výstava volné a knižní grafiky (katalog výstavy, 1961); Vincenc Furch: Plná luna (1974, s R. Skřečkem).

'Životopis autora Bartušek Antonín'