Williams Stephen - Životopis
Stephen Williams bydlí se svou rodinou v malé vesnici v hrabství Severní Yorkshire. Píše texty pro mezinárodní rockovou kapelu, vydal sbírku básní a knihu povídek. V roce 2015 na jeho autorské konto přibyl také román Tuesday Falling (Dívka, která si říkala Tuesday), který na britské literární scéně zapůsobil jako zjevení.Když nepíše, vydělává si na živobytí hraným průvodcováním po legendami opředených historických budovách (scénáře si píše sám) a provozováním malé stavební firmy.
ROZHOVOR S AUTOREM POŘÍZENÝ EXKLUZIVNĚ PRO ČESKÉ ČTENÁŘE
Vzpomínáte si na okamžik, kdy se ve vaší tvůrčí mysli poprvé objevila Tuesday?
Tuesday, jak ji znáte, se mi zformovala v hlavě při probuzení se do jednoho temného rána roku 2014. A pak si jako Aténa moderního věku probojovala cestu z mých myšlenek přímo na papír, plně ozbrojená a připravená do akce. První kapitola knihy - útok ve vagónu metra - je zároveň vůbec první částí knihy, kterou jsem napsal. A než jsem tu kapitolu dokončil, Tuesday sama mi postupně řekla, kým je, co se jí stalo a jak s tím hodlá naložit. Pro spisovatele byla opravdovým darem.
Ve čtenářských ohlasech se několikrát objevuje přirovnání k Lisbeth Salanderové z Larssonovy trilogie Milénium. Souhlasíte s tím? V čem jsou si obě dívky podobné? A čím se liší?
Musím se přiznat, že před napsáním Dívky, která si říkala Tuesday jsem knihu Muži, kteří nenávidí ženy nikdy nečetl. Vlastně jsem se do Larssonovy trilogie plně ponořil až poté, co se v recenzích začala objevovat nejrůznější srovnávání. Myslím, že podobnosti se tam určitě najdou: až mrazivá moderní subkultura, technologický důvtip a intelekt mojí hlavní postavy, taktéž její bolestivě nabyté morální hodnoty. Příběh Dívky, která si říkala Tuesday je psán v první osobě, jste tedy pořád s ní, máte ji pod kůží, vidíte svět jejíma očima. Celou trilogii Milénium jsem si moc užil, ale neřekl bych, že mezi Larssonovou sérií a mou Dívkou, která si říkala Tuesday existuje nějaké větší spojení.
Zůstaňme ještě chvíli u paralel, které může vaše kniha vyvolat. Tuesday se mstí za příkoří, které na ní bylo spácháno, a její činy vyvolají mohutnou reakci v celém Londýně. Při četbě těchto pasáží mi v paměti vyvstala vzpomínka na londýnské nepokoje ze srpna 2011. Čerpal jste inspiraci z oněch událostí?
Jednou z věcí charakterizujících nepokoje roku 2011 – a vlastně i to, co je odlišovalo od všech předchozích – bylo masové zapojení sociálních sítí. Lidé se spolu mohli bavit napřímo. Vůbec poprvé se tak informace (a také dezinformace) šířily a předávaly dál bez jakéhokoli zásahu oficiálních míst. Bylo opravdu náročné situaci zvládnout nebo řešit, když se v reálném čase hrnuly zprávy na Twitter, Facebook a jiné sociální sítě, aniž na ně mohl někdo povolaný jakkoli reagovat nebo je komentovat. Sledovat celý vývoj situace bylo pro mě fascinující, ale zároveň velmi znepokojivé. Abych tedy přímo odpověděl na vaši otázku – ano, těmito událostmi jsem se nepochybně inspiroval.
Spouštěčem událostí v roce 2011 byla smrt Marka Duggana, kterého zastřelila policie při pokusu o zatčení. Pokusme se českým čtenářům přiblížit prostředí, ve kterém Mark Duggan žil – je podobné onomu bezútěšnému sídlišti, na kterém začaly protesty ve vaší knize? Dělo (a děje) se tam stále všechno to znepokojivé, o čem ve své knize píšete?
Nechci zabíhat do detailů, ale člověk, kterého jste zmínila, žil na sídlišti Broadwater Farm v severním Londýně. Bydlí tam tisíce lidí, v jistých dobách byla tahle oblast dokonce považována za vůbec nejhorší místo k životu v Londýně. Jsem rád, že za poslední roky tam došlo k mnoha stavebním úpravám a celá oblast se opravdu změnila k lepšímu.
V Dívce, která si říkala Tuesday jsou ale ta sídliště, kde gangy působí, docela jiná - menší, atmosférou podobná ghettům, plná násilí a vzkvétajícího černého obchodu. Každý dům je tam skoro samostatným národem, má přesné rozdělení moci a jasnou hierarchii vztahů uvnitř i vzhledem k vnějšímu světu. Všechno je tam ostřejší. Nebezpečnější. Nezákonné kšefty tam probíhají čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
Já jsem se ve své knize zaměřoval spíše na to, jak jsou v oněch místech pošlapávány morální hodnoty, ale samozřejmě tam probíhá i všechno to, o čem jsem mluvil před chvílí. Kdybyste těmi sídlišti procházeli v noci, nabyli byste dojmu, že míjíte jeden vojenský tábor za druhým.
Děj vaší knihy se odehrává na obou pomyslných koncích kriminality - mezi pouličními překupníky drog, kteří znásilnění nepovažují za zločin, i v prostředí, kde se točí miliardy. Který z těchto naprosto rozdílných světů podle vás silněji ovlivňuje atmosféru současného Londýna?
Skvělá otázka! Ekonomie kriminality mě opravdu zajímá - ať už mluvíme o klanové mentalitě drogových gangů nebo o nikdy nekončících teritoriálních a mocenských sporech těch, které odlišuje společenský, etnický či rodinný původ. Ve své knize se však věnuji zejména nerovnosti pohlaví, nejvýrazněji pak nedostatku úcty k ženám, s nimiž je často zacházeno jako s pouhou komoditou. S tím samozřejmě úzce souvisí i to, jaká role je ve společnosti primárně přisuzována mužům. Kriminální prostředí, kde je zločin považován za běžnou součást života, vše ještě více vyostřuje. Když žijete v neustálém strachu, začnete mít tendenci vidět téměř ve všem akt násilí.
Současný Londýn jako takový je podle mě jedním z nejúžasnějších míst k životu. Mluví se tu tolika jazyky, mísí se tu tolik různých kultur jako snad v žádném jiném městě na světě! Britská metropole vibruje, nabízí bezpočet kulturních prožitků, dokáže vstřebat snad všechny myslitelné způsoby života. Ale všechno má dvě stránky. Stejně jako v jiných metropolích, i v Londýně stačí zajít někam za roh do menších uliček a jste okamžitě konfrontování s chudobou, bolestí, samotou a vykořeněností.
Předchozí otázka mě vede k další otázce: existuje ještě vůbec stará dobrá Anglie?
koupit eknihy
Stephen Williams
anglická
Autor
Životopis
Knihy
Bazar
Citáty
Ocenění
Životopis
Stephen Williams bydlí se svou rodinou v malé vesnici v hrabství Severní Yorkshire. Píše texty pro mezinárodní rockovou kapelu, vydal sbírku básní a knihu povídek. V roce 2015 na jeho autorské konto přibyl také román Tuesday Falling (Dívka, která si říkala Tuesday), který na britské literární scéně zapůsobil jako zjevení.
Když nepíše, vydělává si na živobytí hraným průvodcováním po legendami opředených historických budovách (scénáře si píše sám) a provozováním malé stavební firmy.
ROZHOVOR S AUTOREM POŘÍZENÝ EXKLUZIVNĚ PRO ČESKÉ ČTENÁŘE
Vzpomínáte si na okamžik, kdy se ve vaší tvůrčí mysli poprvé objevila Tuesday?
Tuesday, jak ji znáte, se mi zformovala v hlavě při probuzení se do jednoho temného rána roku 2014. A pak si jako Aténa moderního věku probojovala cestu z mých myšlenek přímo na papír, plně ozbrojená a připravená do akce. První kapitola knihy - útok ve vagónu metra - je zároveň vůbec první částí knihy, kterou jsem napsal. A než jsem tu kapitolu dokončil, Tuesday sama mi postupně řekla, kým je, co se jí stalo a jak s tím hodlá naložit. Pro spisovatele byla opravdovým darem.
Ve čtenářských ohlasech se několikrát objevuje přirovnání k Lisbeth Salanderové z Larssonovy trilogie Milénium. Souhlasíte s tím? V čem jsou si obě dívky podobné? A čím se liší?
Musím se přiznat, že před napsáním Dívky, která si říkala Tuesday jsem knihu Muži, kteří nenávidí ženy nikdy nečetl. Vlastně jsem se do Larssonovy trilogie plně ponořil až poté, co se v recenzích začala objevovat nejrůznější srovnávání. Myslím, že podobnosti se tam určitě najdou: až mrazivá moderní subkultura, technologický důvtip a intelekt mojí hlavní postavy, taktéž její bolestivě nabyté morální hodnoty. Příběh Dívky, která si říkala Tuesday je psán v první osobě, jste tedy pořád s ní, máte ji pod kůží, vidíte svět jejíma očima. Celou trilogii Milénium jsem si moc užil, ale neřekl bych, že mezi Larssonovou sérií a mou Dívkou, která si říkala Tuesday existuje nějaké větší spojení.
Zůstaňme ještě chvíli u paralel, které může vaše kniha vyvolat. Tuesday se mstí za příkoří, které na ní bylo spácháno, a její činy vyvolají mohutnou reakci v celém Londýně. Při četbě těchto pasáží mi v paměti vyvstala vzpomínka na londýnské nepokoje ze srpna 2011. Čerpal jste inspiraci z oněch událostí?
Jednou z věcí charakterizujících nepokoje roku 2011 – a vlastně i to, co je odlišovalo od všech předchozích – bylo masové zapojení sociálních sítí. Lidé se spolu mohli bavit napřímo. Vůbec poprvé se tak informace (a také dezinformace) šířily a předávaly dál bez jakéhokoli zásahu oficiálních míst. Bylo opravdu náročné situaci zvládnout nebo řešit, když se v reálném čase hrnuly zprávy na Twitter, Facebook a jiné sociální sítě, aniž na ně mohl někdo povolaný jakkoli reagovat nebo je komentovat. Sledovat celý vývoj situace bylo pro mě fascinující, ale zároveň velmi znepokojivé. Abych tedy přímo odpověděl na vaši otázku – ano, těmito událostmi jsem se nepochybně inspiroval.
Spouštěčem událostí v roce 2011 byla smrt Marka Duggana, kterého zastřelila policie při pokusu o zatčení. Pokusme se českým čtenářům přiblížit prostředí, ve kterém Mark Duggan žil – je podobné onomu bezútěšnému sídlišti, na kterém začaly protesty ve vaší knize? Dělo (a děje) se tam stále všechno to znepokojivé, o čem ve své knize píšete?
Nechci zabíhat do detailů, ale člověk, kterého jste zmínila, žil na sídlišti Broadwater Farm v severním Londýně. Bydlí tam tisíce lidí, v jistých dobách byla tahle oblast dokonce považována za vůbec nejhorší místo k životu v Londýně. Jsem rád, že za poslední roky tam došlo k mnoha stavebním úpravám a celá oblast se opravdu změnila k lepšímu.
V Dívce, která si říkala Tuesday jsou ale ta sídliště, kde gangy působí, docela jiná - menší, atmosférou podobná ghettům, plná násilí a vzkvétajícího černého obchodu. Každý dům je tam skoro samostatným národem, má přesné rozdělení moci a jasnou hierarchii vztahů uvnitř i vzhledem k vnějšímu světu. Všechno je tam ostřejší. Nebezpečnější. Nezákonné kšefty tam probíhají čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
Já jsem se ve své knize zaměřoval spíše na to, jak jsou v oněch místech pošlapávány morální hodnoty, ale samozřejmě tam probíhá i všechno to, o čem jsem mluvil před chvílí. Kdybyste těmi sídlišti procházeli v noci, nabyli byste dojmu, že míjíte jeden vojenský tábor za druhým.
Děj vaší knihy se odehrává na obou pomyslných koncích kriminality - mezi pouličními překupníky drog, kteří znásilnění nepovažují za zločin, i v prostředí, kde se točí miliardy. Který z těchto naprosto rozdílných světů podle vás silněji ovlivňuje atmosféru současného Londýna?
Skvělá otázka! Ekonomie kriminality mě opravdu zajímá - ať už mluvíme o klanové mentalitě drogových gangů nebo o nikdy nekončících teritoriálních a mocenských sporech těch, které odlišuje společenský, etnický či rodinný původ. Ve své knize se však věnuji zejména nerovnosti pohlaví, nejvýrazněji pak nedostatku úcty k ženám, s nimiž je často zacházeno jako s pouhou komoditou. S tím samozřejmě úzce souvisí i to, jaká role je ve společnosti primárně přisuzována mužům. Kriminální prostředí, kde je zločin považován za běžnou součást života, vše ještě více vyostřuje. Když žijete v neustálém strachu, začnete mít tendenci vidět téměř ve všem akt násilí.
Současný Londýn jako takový je podle mě jedním z nejúžasnějších míst k životu. Mluví se tu tolika jazyky, mísí se tu tolik různých kultur jako snad v žádném jiném městě na světě! Britská metropole vibruje, nabízí bezpočet kulturních prožitků, dokáže vstřebat snad všechny myslitelné způsoby života. Ale všechno má dvě stránky. Stejně jako v jiných metropolích, i v Londýně stačí zajít někam za roh do menších uliček a jste okamžitě konfrontování s chudobou, bolestí, samotou a vykořeněností.
Předchozí otázka mě vede k další otázce: existuje ještě vůbec stará dobrá Anglie?
Pokud dobře rozumím vaší otázce, pak musím odpovědět, že stará dobrá Anglie podle mého názoru nikdy neexistovala. Anglii jako takovou ale absolutně zbožňuju. Miluju její pestrost: rychlý a vzrušující život v Londýně, ohromující krásy Lake District na severu, nebezpečně vyhlížející útesy v Devonu a Cornwallu na jihu… a taky všechno to mezi tím – od průmyslových oblastí v Midlands až po okouzlující vesničky při hranici s Walesem. Moc rád pozoruju anglickou krajinu z vlaku a nesmírně rád se v ní procházím, když se končí den. Je tady prostě zastoupena celá škála a komplikovanost života a bytí.
Pojďme přejít od společenských aspektů vaší knihy k samotnému ději. Tuesday žije v londýnském podzemí; vlastně si tam vytvořila celý alternativní svět, odkud ovlivňuje dění nahoře. Odkud jste čerpal všechny ty informace o londýnských tunelech?
Pracoval jsem na mnoha stavbách, jejichž součástí byly taky vykopávky a průzkum podzemí, a při těch příležitostech jsem měl dost štěstí, abych si mohl některá místa tam dole důkladně prohlédnout. Londýn je dva tisíce let starý: za tu dobu vyhořel, byl bombardován, znovu vystavěn. Ve viktoriánské době byl přebudován od základů. A hluboko pod ulicemi Londýna, který známe, se skrývají řeky, staré tvrze, tunely, sklepení a rozsáhlé sklady. Je to fascinující.
Na svém blogu píšete, že do londýnského podzemí vás poprvé přivedla práce pro velký obchodní dům na Oxford Street, který měl v podzemních tunelech sklad zboží. Něco takového by mě nikdy nenapadlo! Opravdu je země pod Londýnem protkána takovou fascinující změtí viktoriánských stok, nepoužívaných tunelů… a třeba i tajným přístupem do depozitáře Britského muzea, odkud si Tuesday vypůjčila jednu ze svých zbraní?
Existuje vytrvalá skupina průzkumníků, kteří si říkají urbexeři. Ti, pravděpodobně ne zcela legální cestou, prozkoumávají zákoutí tohohle skrytého Londýna a následně své poznatky archivují.
Ale máte pravdu, když jsem se poprvé přestěhoval do Londýna, pracoval jsem v jednom z těch obrovských obchodů a objevil podzemní tunely. A pak, když jsem pracoval na stavbách, byl jsem fascinovaný tím, jak jsou všechny ty tunely vzájemně propojené. Trvalo mi ale ještě poměrně dlouho, než jsem si všechny tyto poznatky pospojoval do jediného celku.
A pokud jde o onen tunel mezi Britským muzeem a stejnojmennou, i když už dávno nepoužívanou stanicí metra? Je všeobecně známo, že během nacistického bombardování Londýna bylo mnoho cenných exponátů muzea deponováno do bezpečí v podzemí. Nejsem si ale vědom toho, že by se do dnešních dob dochoval tunel spojující muzeum a onu opuštěnou stanici metra.
Na obálce českého vydání knihy jste vyfotografován v buřince a vestě, o nichž vím, že jsou vaší spisovatelskou uniformou. Každý autor má specifické postupy, když přijde na psaní. Můžete nám o těch svých prozradit něco více (tedy kromě buřinky a vesty, které už jsem prozradila já)?
Samozřejmě! Buřinku mám letní i zimní - jednu měkkou, druhou tvrdší. Když teď odpovídám na vaše otázky, mám na hlavě tu tvrdou. Pořídil jsem si ji v Lock & Co. , což je podle mého skromného mínění nejlepší kloboučnictví v Londýně. S psaním obvykle začínám velmi brzy ráno, ještě než mě dožene realita, a pak v průběhu dne edituju hrubý text. Píšu s koňskou dávkou kofeinu v krvi; ticho domu je mi zvukovou kulisou. Občas ale u psaní propadám samomluvě. Párkrát se už stalo, že za mnou přišla moje milá, a ještě celá rozespalá užasle sledovala, jak zlostně křičím na notebook.
Děkuji za nahlédnutí do vaší tvůrčí atmosféry. A na závěr se nemůžu nezeptat: kdy si zase nasadíte buřinku a vestu, abyste začal psát pokračování Tuesday?
A já děkuji za zajímavé otázky! Jak odpovědět na tu poslední? Momentálně vám můžu říct jen tolik, že příběh Tuesday zdaleka neskončil. Mám toho ještě tolik co říct. Byl bych moc rád, kdyby znovu rozvířila vody a všechny vás nadchla. Ještě jednou díky za příležitost si s vámi promluvit. Kdo ví, třeba se někdy setkáme v Praze. Můžeme posedět a dát si panáka becherovky.
Vytvořil: pan.Kchiu
'Životopis autora Williams Stephen'