Mikulášek Oldřich - Životopis

* 26. 5. 1910, Přerov  
† 13. 7. 1985, Brno  
 
Básník a novinář
 Otec pracoval jako lampář na železnici. V Přerově Mikulášek vystudoval měšťanskou školu (1925) a dvouletou gremiální obchodní školu. Vystřídal řadu příležitostných profesí (fakturant v továrně na cukrovinky, cihlářský dělník v Újezdci u Přerova, písař na železnici v době cukrovarnické kampaně, akvizitér, 1930–1933 litograf a leptač ve Zlíně), byl krátce bez zaměstnání. Po účasti v neúspěšném pokusu o založení sportovního týdeníku řídil sportovní rubriku přerovského časopisu Obzor (1933–1937). Roku 1937 odešel natrvalo do Brna, kde zpočátku pracoval v redakci Lidových novin (do roku 1945; během okupace v jejich archivu). Po válce prošel redakcemi deníku Rovnost (1945–1948), Svobodných novin, později přejmenovaných opět na Lidové noviny (1948–1952), Čs. rozhlasu (1952–1956) a Hosta do domu (1957–1964). 1965 nastoupil pětiletou tvůrčí dovolenou (stipendium Českého literárního fondu). Po těžkém úrazu s trvalými následky ztíženého pohybu (1967) mu byl udělen invalidní důchod. V 70. letech v důsledku svého politického postoje prakticky nemohl oficiálně publikovat.
 Poezii, fejetony, sloupky, reportáže a publicistické články uveřejňoval od roku 1929 v periodikách Obzor, Lidové (Svobodné) noviny, Kritický měsíčník, List Sdružení moravských spisovatelů, Rovnost, Blok, Kvart, Akord, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Červený květ (Ostrava), Tvorba, Kultura, Kulturní tvorba, Literární listy, Listy, Listy Klubu přátel poezie aj. Básnická sbírka Agogh vyšla v samizdatové edici Petlice (pravděpodobně 1973), je zastoupen v samizdatových sbornících Zima (Brno 1973), Z pěstiček zaťatých (1982) a v antologii Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich a J. Brixi). Básněmi doprovodil katalogy výstav Jana Najmra (1955), Věry Fridrichové (1956) a tematické výstavy Za krásu života. Užíval šifer O. M. , kim.
 Oldřich Mikulášek patří k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Přes určité literární vlivy je jeho poezie vyhraněná a nezařaditelná do žádného z dobových proudů a směrů. Spočívá ve svébytné básnické filozofii dialektického světa, prožívaného naplno smysly i intelektem a zprostředkovaného výrazným lyrickým gestem. Vztahuje se především k hodnotě vzrušeného prožitku lidské existence v okamžicích závrati, strmého vzestupu a pádu, tedy pohybu, vyvzdorovaného na všudypřítomném riziku nehybné lhostejnosti, poklidného živoření a pohodlí jednoduchých odpovědí, v nichž se odehrává naše „kližkovité“ pobývání. Báseň se stává prudkým dramatickým střetem protipólů života a smrti, citového zúčastnění v lásce a netečnosti, vášnivého štěstí a prázdnoty. Odtud pramení také základní kompoziční východisko básně, kterým je kontrast. Projevuje se v častém dialogickém charakteru textu, v sousedství zdánlivě nesouladných, paradoxních obrazů, v paralelismu. Jazyk básně je poznamenán vlivy lidové poezie, stejně jako je obohacován o neologismy, zaumná slova nebo hovorové výrazy. V autorově díle je možno vysledovat tradici Halasovy meditativní lyriky i projevy blízké civilismu Skupiny 42. Často bývá připomínána také inspirace Vladimírem Holanem i jeho blízký vztah k poezii Karla Hynka Máchy. – Mikuláškova poezie je poezií opojených smyslů, pevná myšlenková stavba však zabraňuje asociativní rozvolněnosti veršů, příznačné pro poetismus. Ten vážněji ovlivnil pouze debut Černý bílý ano ne z počátku 30. let, od nějž se později autor distancoval. Již v následujících sbírkách, publikovaných o bezmála deset let později, jsou použity základní motivy autorova básnického vidění: motivy dechu, srdce, krve a vína, stromu, listu, trávy a další. „Směr“ těchto obrazů a celých básní je určen vertikálou, obsaženou v závrati, vzletu i pádu, v růstu trávy i zvednuté číši, v lidském hrdle zvráceném vzhůru. Melancholické tóny Marného milování nabývají v básníkově vývoji na dramatičnosti. Ve sbírce Podle plotu se poprvé výrazně projevuje motivika města Brna. Vyvrcholením básníkova prvního tvůrčího období je pak sbírka Pulsy, v níž Mikulášek svébytně zachytil rytmus a pohyb vášnivě žité každodennosti. – Verše, prostoupené znepokojivými otázkami o možnostech naplnění vlastní existence, zůstanou trvalou součástí i dalšího básníkova díla. Výjimku tvoří pouze sbírky z 50. let Horoucí zpěvy, Divoké kačeny a skladba Albatros, v nichž zcela převládá hymnický zpěv na oslavu nezproblematizovaného života, poplatný oficiálnímu dobovému optimismu. V téže době však vznikají také básně sbírky Ortely a milosti, která vyvolala značný ohlas pro svou tehdy neobvyklou důslednost při vyjevování rozporů lidského nitra i lidského společenství (např. báseň Vyvolavač). Mučivý rozkmit mezi tragikou samoty, citové okoralosti a smrti na jedné straně a extatickým prožitkem milostiplné vzájemnosti na straně druhé zde básníkovým veršům propůjčil nevšední naléhavost. Ve sbírkách ze 60. let Mikuláškovi verše – při zachování všech námětových okruhů – nabývají na meditativnosti, plně se ustaluje nový typický rys autorovy intonace: zámlka, a zejména otázka, málokdy uspokojivě zodpovězená, často několikanásobná a báseň uzavírající. Na přelomu 60. a 70. let pak Mikulášek píše své stěžejní dílo, sbírku Agogh, zjevně inspirovanou Vladimírem Holanem a plnou temného smutku a děsu z deformovaného světa. Mikuláškova nevůle participovat na kulturní „normalizaci“ měla za následek desetiletou odmlku ve vydávání. Texty, jež vznikaly v této době, vycházejí v rychlém sledu až na počátku 80. let (Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Žebro Adamovo, Sólo pro dva dechy, Čejčí pláč). Zachovávají autorův hodnotový svět, přibývá však jemných smutků z odeznělých (především milostných) dramat. Mikuláškova přírodní motivika nadále uplatňuje kontrasty univerzálních celků a jejich drobných součástí. V pokoře a bilančním tichu básní vyniká obraz „listíčka, třesoucího stromem“. Do středu pochybností se posouvá samotná řeč, básník stále více poměřuje slovo mlčením a nevyslovitelností. – Pro Mikuláškovo dílo je charakteristickým útvarem středně dlouhá báseň psaná volným veršem s ojedinělými rýmy, inklinující k syntaktické jednotě souvětí – strofa – báseň. Vedle ní se realizuje také forma hymnického zpěvu (v období před Agoghem, např. báseň Tráva ze sbírky Divoké kačeny) a osobitě pojatá básnická miniatura tzv. „minisonetů“ s desetiveršovou strofickou strukturou 4–3–2–1 (První obrázky) či se strukturou opačnou (Druhé obrázky).

BIBLIOGRAFIE
Poezie: Černý bílý ano ne (BB 1931); Marné milování (BB 1940); Křídlovka (BB 1941); Tráva se raduje (BB 1942); Podle plotu (BB 1946); Pulsy (BB 1947); Horoucí zpěvy (BB 1953); Divoké kačeny (BB 1955); Krajem táhne prašivec (B 1957); Ortely a milosti (BB 1958); Přípitek všem kumštýřům a těm, kteří je mají rádi (B, bibliofilie, 1958); Taneční fantazie (B, bibliofilie, 1958); První obrázky (BB 1959, část veršů přejatá ze sbírky Divoké kačeny); Albatros (B 1961); Pohádka o brněnském krokodýlovi (B pro děti, 1962); Svlékání hadů (BB 1963); Pohádka o tom, jak na zem přišla potopa, jak zemi zachránili ptáci a ptáky zase vosy (text pro dětský sbor a capella, 1964); To královské (BB 1966); Oblázek (B 1966); Šokovaná růže (BB l969); Utrpení starého Werthera (B, bibliofilie, 1974); Agogh (BB, Mnichov 1980; 1989; z rkp. připravil Z. Drahoš); Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (BB 1981); Žebro Adamovo (BB 1981); Dávný obraz (B, bibliofilie, 1982); Sólo pro dva dechy (BB 1983); Čejčí pláč (BB 1984); Druhé obrázky (BB 1986); A trubky zlatý prach (BB 1990, ed. Z. Drahoš); Notečky (2002).
Výbory: Běžící luna (1959, ed. J. Skácel); Orchestr v korunách (1960, ed. M. Uhde); Zelený chrlič (1964); Faraonka (1966, obsahuje: Pulsy, Ortely a Svlékání hadů); Kam létají labutě (BB 1970, obsahuje: Pulsy, Vyvolavač, Játra, Kam létají labutě a Co víme o bílé); Básně (1975); Červenec (1980, ed. Josef Suchý a Z. Zábranská); Ony (1985, ed. Z. Drahoš); Do posledního doušku (1985, ed. Z. Drahoš); Sólo pro jeden dech (1988, ed. M. Pohorský); A srdce nikdy nelže mi (1990, ed. Z. Drahoš); Utrpení starého Werthera (průřez poezií 1947–1981, 1994, ed. Z. Zábranská a Z. Drahoš); Královské léto (1995, ed. Z. Drahoš); Ze slov svlečený (2003, ed. Z. Hron); Vinohrad (2004, ed. V. Justl).
Souborné vydání: Oldřich Mikulášek: Verše (4 svazky, nakl. Ivo Železný, 1997–2000, ed. J. Kudrnáč a Z. Drahoš).
Překlad: A. Kédros: Prokrustovo lože (1961, s B. Kaupovou).
Hudebniny: Divoké kačeny (1960, zhudebnil Z. Zouhar); Vinohrad (1963, zhudebnil Z. Zouhar); Zaklínání času (1971, na texty O. Mikuláška, barokního anonyma a bible, hudbu složil M. Ištvan); Podzimní sonatina (b. d. , hudbu složil J. Podešva).
Ostatní práce: Město v sadech (místopisný text, b. d. , 1956).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Český podzim 1938 (1939); Jarní almanach básnický 1940 (1940); Almanach české knihy (1942); Básnický almanach 1953 (1953); In memoriam Františka Halase (1954); Básnický almanach 1954 (1955); My přišli, soudruzi... (1955); Dar přátelství (1955); Básnický almanach 1955 (1956); Jeť srdce pěvců nejčistší (1956); Dvě sestry v kráse (1956); Básnický almanach 1956 (1957); Šel básník, lékař (1957); Básnický almanach 1957 (1958); Antonínu Sovovi (1958); Podzim 1938 (1958); Rok: Kulturní sborník (New York 1957); Tu zazní prostě tvoje poezie... (1958); Vějíř (1958); Básnický almanach 1958 (1959); Děti ho mají rády. Sborník k šedesátinám zasloužilého umělce J. V. Plevy (1959); Básnický almanach 1959 (1960); Brno, moje krásné Brno... (1960); Je v našem zpěvu jistota (1960); Přišli včas (1960); Patnáct májů – Pätnásť májov (1960); Brno (1961); Brevíř lásky (1961); Vyzvání na cestu (1961); Jakou barvu má srdce (1965); Cesta kolem světa ve dvou tisících verších (1967); Uprostřed Evropy (1968); Čas šeříků a barikád (1975); Zrcadla lásky (1982); Když se řekne Werich... (Kolín n. R. 1981); ... a když se řekne Voskovec (Kolín n. R. 1983, obojí společně s titulem Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, 1990); Nachový plamen (1984); Jak lomikámen v dešti (1987).

'Životopis autora Mikulášek Oldřich'
Dnes je 27.01.2021
Den 102. výročí úmrtí Ady Endre
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno