• Životopis
• Tvorba (24)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hanuš Miroslav - Životopis

Prozaik, příslušník generace vstupující do literatury za nacistické okupace, autor psychologických próz, jejichž generálním tématem je hledání  citových a mravních opor plnohodnotného života.
 
Hanuš je autor nesložitého životopisu. Narodil se 15. 5. 1907 v Praze v rodině pekařského dělníka a později úředníka. V Praze také vystudoval gymnázium (1918-26) a filozofickou fakultu, na níž si zvolil obor historie (1926-31). Po absolvování vojenské služby (1931-33) učil na měšťankách v Horní Olešné u Šumperka (1933-36) a ve Štítech u Zábřehu (1936-37). Od r. 1937 až do svého odchodu na odpočinek v r. 1968 byl profesorem chrudimského gymnázia.
Jeho první prózy vyrůstají z pocitu válkou zaskočené generace, která se jen těžce probíjela k životnímu kladu. Jejich protagonisty jsou vesměs citlivé, intelektuálně založené bytosti, marně usilující o vymanění ze samoty a navázání pevných vazeb k okolnímu světu. Ambiciózní prvotina Na trati je mlha (1940) i následující román Pavel a Gertruda (1941) jsou především komorními psychologickými studiemi vztahu mezi mužem a ženou a Hanušův zájem se v nich upíná k ženským typům výjimečným svou mravní opravdovostí, s níž bojují za vlastní vysokou představu o lásce a manželství. V románě Méněcennost (1942) rozšiřuje autor svůj záběr: jeho hrdina už nezápasí jen o čistotu intimních lidských vztahů, nýbrž klade si také otázku po mravních principech vzájemného poměru jedince a společnosti. Zlom v autorově ideovém vývoji přináší však teprve román  Petr a Kristýna (1944), navazující dějově na Méněcennost; v něm Hanuš překonává (v podstatě však jen deklarativně) rozpory individualistické morálky gestem pudového kolektivismu. Hanušovy rané prózy patřily ve své době k myšlenkově nejzávažnějším. S odstupem času však vystupují zřetelněji do popředí i jejich umělecké nedostatky. Nepříznivý dojem dnes vyvolává zejména přílišná rozvláčnost a suše referující tón detailních psychologických analýz, vyumělkovanost dialogů a místy i nepřesvědčivost ve vývoji postav.
Životněji než čtveřice jmenovaných děl, k nimž se druží ještě soubor začátečnických povídek Slyším tvou krásu (1941), dnes působí psychologicko-dobrodružný román Bílá  cesta mužů (1943). Téma objevitelských cest do nitra Antarktidy v něm Hanušovi posloužilo jako ideální výcho­disko k zachyceni reakcí člověka na extrémní podmínky, k odhalení skry­tých stránek lidské psychiky. Jestliže v této próze autora zaujal problém selhání člověka, pozdější román Setkání na pakku (1950), zasazený rov­něž do polárního prostředí a inspirovaný osobností Roalda Amundsena, je naopak především oslavou lidské statečnosti.
Období druhé poloviny 40. let je pro Hanuše etapou usilovného hledá­ní nových cest, dobou myšlenkových i tvarových experimentů. Hanuš na­vazuje na vyústění románu Petr a Kristýna a stále znovu se vrací k pro­blému souvztažnosti mezi jedincem a ostatními lidmi, přitom však často podléhá nebezpečí tezovitosti. V menších prózách Dva příběhy o pomoci (1947, původně samostatně: Příběh starého mládence, 1944; Příběh o po­moci, 1945) a Legenda o Tomášovi (1947) i v románu Býti zrnkem soli (1949), objevují se nově postavy obyčejných, průměrných lidi jako nosite­lů kladných životních hodnot. Současně však v Hanušově díle sílí prvky detektivní a fantastické - nejvýrazněji v románě Já - spravedlnost (1946, zfilmován 1968); často také autor sahá po násilných dějových efektech, jež mají demonstrovat sílu osudovosti v lidském životě.
Vrchol Hanušova díla tvoři dvoudílný román o J. A. Komenském Osud národa (1957), Poutník v Amsterodamu (1960). S využitím zkušenosti psy­chologické tvůrčí metody, s velkým historickým a filozofickým přehle­dem a s jazykovou suverenitou v něm autor vykreslil Komenského jako velkou tragickou postavu, tvořící své dílo z bolestných vnitřních protikla­dů. Velikost Hanušova hrdiny vyrůstá především z rozporu mezi jeho touhou dát svou osobnost do služeb celého lidstva a povinnosti k vlastní­mu národu a mezi realitou rodicího se moderního světa, vzbuzující po­chybnosti, a potřebou nadosobní viry ve všesvětovou harmonii.
Z autorových pedagogických zkušeností čerpají příběhy citového zrání mladých lidí, zraňovaných prvními deziluzemi, Jana (1963) a Slunce toho rána (1966), jež jsou poplatné konvencím dobové vlny literatury o problé­mech mládeže. Zdařilejší jsou novely knihy Čtvrtý rozměr (1968), v nichž se Hanuš (zčásti na látkách historických) ještě jednou vrátil k otázce lid­ské statečnosti jako předpokladu osobní svobody.
S velkými výhradami přijala kritika novelistické knihy vydané po del­ším autorově odmlčení: Tři variace na lásku (1981) a Znepokojiví hosté (1982). Vytkla autorovi především nevěrohodnou a senzační fabulaci, výstřednost charakterů, tíhnutí k sentimentalitě a fatalismu a nečasovou stylizovanost jednotlivých povídek, které se naprosto vymykají ze soudo­bého literárního kontextu.  
Na okraji Hanušova díla stojí trojice knih pro mládež - pohádková kniha O bláznivém knížeti  (1945), próza o partyzánském odboji Strach (1946) a povídkový soubor Ze světa zkamenělého slunce (1954), inspirova­ný autorovými zážitky z brigád v kladenském uhelném dole.
'Životopis autora Hanuš Miroslav'