Před 103 lety se narodil(a) Burgess Anthony
Hledej

Detail uživatele pan.Kchiu:


<< <   1 2 3  
KnihaDatumÚryvek
Dítě proroctví - Flewelling Lynn
Foto knihy Dítě proroctví - Flewelling Lynn
08.12.2016 09:20:11Tobin několik dní jen zamračeně přecházel sem a tam, ale Nari mu špatnou náladu postupně rozmluvila a poslala ho ven pomáhat při výzdobě domu. Nad všemi dveřmi visely girlandy z borových větví a na pilíře v síni

zavěsili dřevěné štíty malované černou a zlatou. Tobin

naplnil počliku na obětiny v domácí kapli celým

stádem voskových koníků pro Sakora. Příštího rána je
 

 

 
však našel rozházené na podlaze. Nahradil je stejný
 

 

počet špinavých, pokroucených kořínků.

To byl jeden z démonových oblíbených úskoků,

které Tobin obzvláš nenáviděl, protože otce tak

rozčilovaly. Vévoda při pohledu na ně vždycky zbledl.

Pak musel zapálit čerstvé byliny a odříkat modlitby,

aby kapli očistil. Když Tobin někdy našel kořínky dřív,

vyházel je a rukávem poličku očistil, aby se otec nic

nedozvděl a nebyl smutný.

Zamračený Tobin smetl celý nepořádek do ohně a

odešel udělat nové koně.
 
Zrádcův měsíc - Flewelling Lynn
Foto knihy Zrádcův měsíc - Flewelling Lynn
08.12.2016 08:15:13Stezka se ještě zúžila, takže místy sotva projel jeden kůň. Alek přemítal, jak musí být riskantní jet tudy v zimě, když mu cosi přistálo na shrnuté kapuci pláště. Sáhl dozadu, čekaje, že najde hroudu hlíny. Místo toho mu cosi proklouzlo mezi konečky prstů.
„Něco na mě sedí,“ zasyčel a modlil se k Dalnovi, aby to nebylo jedovaté.
„Nevrť se,“ varoval ho Seregil a sesedl z koně.
To se snáze řekne, než udělá, pomyslel si Alek, když se mu to cosi drápalo po vlasech nahoru. Šimrání drobounkých tlapek ho ujistilo, že to není had. Uvolnil nohu ze třmene, Seregil tam našlápl a vytáhl se nahoru, aby se mohl podívat blíž.
„U Světla!“ zavolal aurënsky, zjevně potěšen tím, co našel. „První drak!“
Rozlehlo se volání v aurënštině a všichni, kdo mohli, se seběhli kolem, aby se podívali.
„Drak?“ Alek otočil hlavu, aby se na něj podíval.
„Potěr. Teď buď opatrný.“ Seregil dráčka jemně vyprostil a položil ho Alekovi do nastavených dlaní.
Tvoreček vypadal jako oživší ilustrace z manuskriptu. Ač byl sotva pět palců dlouhý, měl dokonalé proporce. Křídla podobná netopýřím byla tak jemná, že Alek viděl přes napjaté blány stíny svých prstů. Zorničky zlatých oček se podobaly štěrbinkám, tlamičku lemovaly špičaté vousky. Jediným zklamáním byla barva; od čenichu až k ocásku byl dráček skvrnitě hnědý, jako ropucha.
„Dnes nám přinášíš štěstí,“ ozval se Riagil, který se s Amali, Kliou a Therem vynořil z hloučku vojáků.
„To je náš zvyk, když procházíme průsmykem,“ řekla mu Amali s úsměvem. „První poutník, kterého se takto dotkne drak, přináší štěstí, a každý, kdo se tě dotkne, než dráček odletí, bude to štěstí sdílet.“
Alek se cítil trochu rozpačitě, když se ostatní kolem něj shlukli, aby si mohli sáhnout na jeho nohu. Vypadalo to, že dráček nemá naspěch. Ovinul mu koneček pružného ocásku kolem palce a zastrčil mu ježatou hlavičku pod lem rukávu, jako by zkoumal možnou jeskyňku. Měkké bříško hřálo Aleka do dlaně.
Klia vztáhla ruku, aby dráčka pohladila po hřbetě. „Myslela jsem, že bude barevnější.“
„Zákony o jejich ochraně se nevztahují na jestřáby a lišky,“ podotkl Seregil. „Tihle maličcí mají barvu okolí, aby se mohli ukrýt. I tak jich přežije jen několik, což je zřejmě dobře. Jinak bychom tu zapadali mezi draky až po stehna.“
Alekův malý pasažér s ním jel víc než hodinu, zkoumal záhyby pláště, zahrabával se do dlouhých vlasů a odmítal veškeré nabídky, aby si přelezl k někomu jinému. Náhle se mu však vyškrábal na levé rameno a kousl ho do ušního boltce.
Alek vykřikl bolestí a dráček odletěl, svíraje v pářátcích několik pramenů světlých vlasů.
Jejich aurënský doprovod to pokládal za velmi zábavné.
„Odletěl si postavit zlaté hnízdo,“ pravil Vanos. „Polibek na přivítanou doma, Kalosi!“ řekl další a plácl ho po rameni.
„Je to jako hadí uštknutí!“ Alek si sáhl na ucho, ucítil, že mu začíná otékat, a zaklel.
Vanos vytáhl z váčku u opasku glazovanou lahvičku a vyklepal z ní pár kapek lepkavé modré tekutiny.
„Nebojte se, jed není nebezpečnější, než by měl stejně velký sršeň,“ řekl a natáhl prst. „Tohle je lissik. Přestane to bolet a rána se rychleji zahojí.“
„Taky ti otisky zoubků trvale zabarví, jako tetování,“ ozval se zezadu Seregil. „Takové značky jsou velmi ceněné.“
Když Aleka napadlo, jaké to bude pro člověka jeho povolání neobvyklé rozlišovací znamení, zaváhal.
„Měl bych?“ zeptal se Seregila skalsky.
„Odmítnutí by bylo urážkou.“
Alek lehce přikývl.
„Tady to máte,“ řekl Vanos a nanesl lissik na ránu. Tekutina byla mazlavá a hořce páchla, ale okamžitě pálení zchladila. „Až se to zahojí, bude to opravdu krásná značka.“
 
 
Štěstí ve stínech - Flewelling Lynn
Foto knihy Štěstí ve stínech - Flewelling Lynn
08.12.2016 08:05:29Když vešli do krámku, Alekovi se mírně rozbušilo srdce. Jeho otec, který sám vyráběl slušné luky, mu tohle místo často a s neobvyklou úctou ukazoval. Říkával svému synovi, že mistr Radly má víc než jen talent k výrobě luků. Alek si nikdy nepředstavoval, že by sem mohl přijít jako zákazník.
Mistr, přísný, mrzutý muž, právě dával svému učni pokyny, jak upevnit pírka. Přivítal je krátkým vzhlédnutím a pokračoval v příkazech.
Alek byl ve svém živlu, prohlížel si šik luků se stejným požitkem, jaký zjevně cítil Seregil u mečíře.
Na lanech od stropu visely nádherné dlouhé luky; nenatažené měřily šest stop. Na širokých policích byly vystaveny různé druhy kuší spolu s dámskými luky a skládacími jezdeckými luky – téměř všechny druhy známé na severu. Alekovy oči však spočinuly na těch, které prosluly prostě jako Černý Radly.
Byly poněkud kratší než obvyklé dlouhé luky a byly zhotoveny ze dřeva černých tisů z Jezerního hvozdu, se kterým se obtížně pracovalo. Méně zkušení
lukaři běžně zničili půl tuctu prutů na každý vydařený luk, ale Radly a jeho učni měli fortel. Černé luky napuštěné olejem a včelím voskem se leskly jako z rohoviny.
Sedm z nich leželo na stole uprostřed krámu. Alek si je všechny prohlédl, vyzkoušel, zda jsou zužující se ramena luku rovná, drážky hladké a slonovinová destička se značkou výrobce těsně přiložena k zadní části lučiště. Pak si jeden vybral, uchopil oba konce lučiště a prudce ho ohnul; spodní rameno zbraně mu zůstalo v ruce.
„Co to děláš?“ zasyčel vyplašeně Seregil.
„Tohle je cestovní luk.“ Alek Seregilovi ukázal ocelové kování na konci ramena, s drobounkou závlačkou, která zapadala dovnitř kování uprostřed lučiště. „Snadněji se přepravují v nerovném terénu nebo na koni.“
„Taky se lépe skryjí,“ poznamenal Seregil, když skládal části luku zpět. „Jsou stejně dobré jako dlouhý luk?“
„Mají tah více než osmdesát liber, podle délky.“
„A co to, prosím tě, znamená?“
Alek vzal jiný luk a podržel ho před sebou, jako by ho chtěl natáhnout. „To znamená, že kdybys přiměl dva muže, aby si stoupli za sebe, mohl bys je jedním šípem s širokou hlavicí proklát oba. Složí téměř všechno, od zajíce po jelena. Slyšel jsem, že prostřelí dokonce i kroužkovou košili.“
„Dostaly by krev i ze srdce měděné větrné korouhvičky!“ ozval se Radly, který se k nim konečně
připojil. „Zdá se, že o lukostřelbě něco víte, mladý pane. Co si o nich myslíte?“
„Tyhle se mi líbí,“ ukázal Alek na dva luky, které odložil stranou. „Ale nejsem si jistý délkou.“
„Raději vás přeměříme,“ řekl Radly.
Alek odložil luk a natáhl k uchu neviditelnou tětivu. Lukař změřil vzdálenost mezi koncem jeho levého ukazováčku a okrajem čelisti pod pravým okem.
„Vyhovovaly by vám oba,“ uzavřel Radly, „případně i tenhle.“ Ukázal na jeden z těch, které Alek odložil.
„Vyberu si z těch dvou,“ odpověděl Alek, trvaje na původní volbě.
Radly položil všechny tři luky vedle sebe. „Podívejte se na značku.“
Obchodní známka, černý tis zdobící slonovinu, mu připadala stejná, dokud mu lukař neukázal maličké „R“ v koruně stromu na obou lucích, které si vybral Alek, označující, že jde o práci mistra a ne některého z jeho učňů.
„Na mladíka máte dobré oko,“ řekl lukař. „Pojďte, vyzkoušejte je.“
Radly vzal luky a odvedl muže ven z dílny do zadní ulice.
Na jejím konci bylo připraveno několik terčů. První tvořily obyčejné kružnice namalované na průřezu velkého špalku. Druhý vypadal stejně, ale aby šíp zasáhl střed, musel proletět třemi železnými kruhy zavěšenými na brankách mezi cílem a lučištníkem.
Poslední sestával z osmi vrbových prutů zasazených v zemi.
„Co to má všechno znamenat?“ zašeptal Seregil, když lukař odešel upravit pruty.
„Slyšel jsem, že neprodá Černý nikomu, kdo nezasáhne všechny tři cíle,“ odpověděl Alek šeptem, omotávaje si levé zápěstí koženým chráničem.
Radly se vrátil a podal mu toulec šípů. „A teď se podívejme, jak střílíte.“
Alek si pečlivě vybral první šíp a poslal ho přímo doprostřed prvního terče. S druhým lukem svůj výkon hladce zopakoval, přičemž lehce pošramotil opeření prvního šípu.
U druhého terče zavadil první šíp o kruh a nezasáhl. Chlapec vzhlédl k modrému nebi a zhluboka se nadechl, aby získal nezbytný klid. Při druhém pokusu uspěl, pak zásah zopakoval, jen aby získal jistotu. Vzal si druhý luk a rychle třikrát za sebou terč čistě zasáhl.
Usoudil, že je dobrý den pro střelbu, a zaplavil ho téměř nadpřirozený klid. Zamířil na poslední cíl a rychle za sebou vypustil čtyři šípy. Zasáhl a odštípl každý druhý prut téměř ve stejné výšce.
Seregil dlouze obdivně hvízdl, ale Alek stále hleděl na terče.
Vyměnil luk a rychle zasáhl zbývající pruty. Tentokrát je odstřihl v různých výškách. Jakmile luk sklonil, ozval se za ním potlesk. Otočil se a spatřil Seregila, Radlyho a několik učňů, jak se souhlasně usmívají. Začervenal se a zamumlal: „Myslím, že si vezmu tenhle.“
 
<< <   1 2 3  



Dnes je 25.02.2020
Den 15. výročí úmrtí Bělohradská Hana



Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno
Kniha návštěv | Antikvariát | Všeobecné podmínky užívání a ochrana osobních údajů
Mapa stránek | Podpořte nás | Partneři | Odkazy | Publikování | RSS 2.0 | Nápověda | Kontakt