Vzpomínky obyčejné ženy aneb Hledání toho pravého
Abelson Tržilová Jana
Žánr: česká klasika
Rok vydání: 2006
0%
Pro přidávání úryvků je třeba se
přihlásit nebo
registrovat
Úryvky z knihy
Tenkrát za socialismu...
… když jsme jezdili na výlety do východního Nemecka. V pet hodin a pet minut ráno jsme i s tetickou, která si den pred tím došla na trvalou ke kaderníkovi, aby ji prý ti Nemci nepomluvili, a na cestu si oblékla vyšívanou svátecní bluzu, kterou nosila v nedeli do kostela, nasedli jsme do našeho prorezivelého tmave zeleného polského Fiátku, na který tenkrát tatínek vystál frontu pres celou noc, a rychlostí ne vyšší než osmdesát tri kilometru za hodinu, neb vyšší rychlosti náš prorezivelý Fiátek stejne nikdy nedosáhl, jsme se vydali smerem Dráždany, v originále Dresden. Cestou jsme plánovali, co u našich východních sousedu všechno nakoupíme, pricemž tatínek navrhl dvourychlostní sekacku, se kterou by sekal všechno, co by se s ní sekat dalo a pokusil by se i o to, co by se s ní sekat nedalo, teticka by zase ráda motycku na hrob, se kterou by okopávala hrob a konecne by do nej zasadila afrikány, a já vetšinou pokaždé bezmezne toužila po vonavých gumách s kacerem Donaldem, které bych dávala ocichávat spolužacce Evicce, protože já vždycky ocichávala ty její, pak jsem jeste snila o samolepkách Mickey Mouse, které bych si nalepila na sešit prírodovedy, svítících propiskách, kterými bych si svítila na záchode, a vystrelovacích propiskách, se kterými jsem zamýšlela strílet z našeho ctvrtého patra po kolemjdoucích. Pak jsem ješte bezmezne toužila po tricku s jakýmkoliv nejlépe anglickým nápisem, protože nápisy tenkrát letely, chtela jsem i plechovku koka koly, klidne i prázdnou, kterou bych si vystavila na psacím stolecku a dávala do ní tužky, taky jsem chtela walkmana a kazetu s písnickou Boys, boys, boys, ale hlavne, a to ze všeho nejvíc jsem shánela cécka, po kterých tenkrát byla shánka asi jako dneska po benzínu pod tricet, a pritom je mel snad úplne každý a nekteeí vybraní jedinci i pres metr dlouhá a ve všech barvách vcetne tech fosforeskujících. Já jich mela jen pet, a to cervené, modré, zelené, žluté a bílé, která jsem pokoutne vyloudila od Evicky, která jich mela asi dva metry. Taky jsem jich chtela mít dva metry, ale ne a ne se k nim dostat. A náš výlet do východního Nemecka byl mou jedinou šancí. Byla jsem pripravena a ochotna oželit vonavé gumy i samolepky, jen abych ale privezla cécka. Pak se ješte v našem prorezivelém Fiátku rozvinula konverzace na téma, kde a za co se najíme, ve které si tatínek shodl s tetickou, že by bylo do nebe volající, kdybychom tvrde vydrených dve ste marek utratili u dráždanského stánku s wursty a nakonec jsme se rozhodli bud hladovet, poprípade v prípade nejvyšší nouze sáhnout po osvedceném rízku s chlebem, který den pred tím na pánvi z roku 1965 usmažila teticka.
No, a to už jsme dorazili na hranice, kde jsme se ještc stihli vycurat, napít se caje z termosky, který teti?ka uvarila pri smažení rízku, ale zapomnela ho osladit, a tak jsme ho popíjeli horký. Pak si teticka do výstrihu schovala stomarkovku, tatínek vyplnil výjezdní doložku, do které doplnil, že do východního Nemecka jedeme za úcelem nákupu spotrebního zboží, do kolonky, jestli se za hranicemi chystáme páchat nejakou protistátní špionážní cinnost, napsal, že ne a vydali jsme se k malému celníckovi ve vybledlé zelené uniforme, ve které vypadal jako vodnícek cesílko v uniforme s prísným výrazem, který dnes nasazují exekutori pri exekucních zásazích. Vodnícek si doložku dukladne prostudoval, pak tatínkovi narídil, aby vystoupil z auta, pak teticce narídil, aby vystoupila z auta, pak i me narídil, abych vystoupila z auta a nebylo daleko k tomu, aby nám narídil, abychom se vysvlíkli do puli tela a klusem obehli náš zrezivelý Fiátek. Jako tvrdá Y jsme tam stáli asi osm minut, behem kterých si vodnícek strídave procítal výjezdní doložku a do detailu prohlížel našeho zrezivelého Fiátka a snažil se tak odhadnout, jestli do východního Nemecka skutecne jedeme za úcelem nákupu spotrebního zboží, nebo vyvinout nejakou protistátní špionážní cinnost. Po sedmi minutách necinného postávání u našeho zrezivelého Fiátku si tatínek zacal stežovat na bolest nohou a ušních boltcu, teticka si o blatník natrhla svou svátecní krajkovou bluzu a já si zase prokousala snad všechny nehty na pravé ruce a chystala se na ruku levou, ale z obav, že nás vodnícek pošle zpátky a my prijdeme o sekacku, motycku i cécka, jsme nevznesli sluvko protestu. Nakonec na nás vodnícek hodil poslední kritické oko, výjezdní doložku opatril razítkem, pak ješte jedním a ješte jedním a po dvanáctém razítku a posledním varovném pohledu nás konecne propustil. Neschopni jediného slova jsme nastoupili do našeho prorezivelého Fiátku, do bílých froté rucníku s oranžovými kvety, kterých tatínek pro tyto prípady nakoupil do zásoby v obchodním dome Máj, jsme utreli svuj pot, napili se horkého caje a s pocitem odsouzeného na doživotí, který se práve dozvedel, že mu Václav Havel dal amnestii, jsme vyrazili smerem Dráž?any.
… když jsme jezdili na výlety do východního Nemecka. V pet hodin a pet minut ráno jsme i s tetickou, která si den pred tím došla na trvalou ke kaderníkovi, aby ji prý ti Nemci nepomluvili, a na cestu si oblékla vyšívanou svátecní bluzu, kterou nosila v nedeli do kostela, nasedli jsme do našeho prorezivelého tmave zeleného polského Fiátku, na který tenkrát tatínek vystál frontu pres celou noc, a rychlostí ne vyšší než osmdesát tri kilometru za hodinu, neb vyšší rychlosti náš prorezivelý Fiátek stejne nikdy nedosáhl, jsme se vydali smerem Dráždany, v originále Dresden. Cestou jsme plánovali, co u našich východních sousedu všechno nakoupíme, pricemž tatínek navrhl dvourychlostní sekacku, se kterou by sekal všechno, co by se s ní sekat dalo a pokusil by se i o to, co by se s ní sekat nedalo, teticka by zase ráda motycku na hrob, se kterou by okopávala hrob a konecne by do nej zasadila afrikány, a já vetšinou pokaždé bezmezne toužila po vonavých gumách s kacerem Donaldem, které bych dávala ocichávat spolužacce Evicce, protože já vždycky ocichávala ty její, pak jsem jeste snila o samolepkách Mickey Mouse, které bych si nalepila na sešit prírodovedy, svítících propiskách, kterými bych si svítila na záchode, a vystrelovacích propiskách, se kterými jsem zamýšlela strílet z našeho ctvrtého patra po kolemjdoucích. Pak jsem ješte bezmezne toužila po tricku s jakýmkoliv nejlépe anglickým nápisem, protože nápisy tenkrát letely, chtela jsem i plechovku koka koly, klidne i prázdnou, kterou bych si vystavila na psacím stolecku a dávala do ní tužky, taky jsem chtela walkmana a kazetu s písnickou Boys, boys, boys, ale hlavne, a to ze všeho nejvíc jsem shánela cécka, po kterých tenkrát byla shánka asi jako dneska po benzínu pod tricet, a pritom je mel snad úplne každý a nekteeí vybraní jedinci i pres metr dlouhá a ve všech barvách vcetne tech fosforeskujících. Já jich mela jen pet, a to cervené, modré, zelené, žluté a bílé, která jsem pokoutne vyloudila od Evicky, která jich mela asi dva metry. Taky jsem jich chtela mít dva metry, ale ne a ne se k nim dostat. A náš výlet do východního Nemecka byl mou jedinou šancí. Byla jsem pripravena a ochotna oželit vonavé gumy i samolepky, jen abych ale privezla cécka. Pak se ješte v našem prorezivelém Fiátku rozvinula konverzace na téma, kde a za co se najíme, ve které si tatínek shodl s tetickou, že by bylo do nebe volající, kdybychom tvrde vydrených dve ste marek utratili u dráždanského stánku s wursty a nakonec jsme se rozhodli bud hladovet, poprípade v prípade nejvyšší nouze sáhnout po osvedceném rízku s chlebem, který den pred tím na pánvi z roku 1965 usmažila teticka.
No, a to už jsme dorazili na hranice, kde jsme se ještc stihli vycurat, napít se caje z termosky, který teti?ka uvarila pri smažení rízku, ale zapomnela ho osladit, a tak jsme ho popíjeli horký. Pak si teticka do výstrihu schovala stomarkovku, tatínek vyplnil výjezdní doložku, do které doplnil, že do východního Nemecka jedeme za úcelem nákupu spotrebního zboží, do kolonky, jestli se za hranicemi chystáme páchat nejakou protistátní špionážní cinnost, napsal, že ne a vydali jsme se k malému celníckovi ve vybledlé zelené uniforme, ve které vypadal jako vodnícek cesílko v uniforme s prísným výrazem, který dnes nasazují exekutori pri exekucních zásazích. Vodnícek si doložku dukladne prostudoval, pak tatínkovi narídil, aby vystoupil z auta, pak teticce narídil, aby vystoupila z auta, pak i me narídil, abych vystoupila z auta a nebylo daleko k tomu, aby nám narídil, abychom se vysvlíkli do puli tela a klusem obehli náš zrezivelý Fiátek. Jako tvrdá Y jsme tam stáli asi osm minut, behem kterých si vodnícek strídave procítal výjezdní doložku a do detailu prohlížel našeho zrezivelého Fiátka a snažil se tak odhadnout, jestli do východního Nemecka skutecne jedeme za úcelem nákupu spotrebního zboží, nebo vyvinout nejakou protistátní špionážní cinnost. Po sedmi minutách necinného postávání u našeho zrezivelého Fiátku si tatínek zacal stežovat na bolest nohou a ušních boltcu, teticka si o blatník natrhla svou svátecní krajkovou bluzu a já si zase prokousala snad všechny nehty na pravé ruce a chystala se na ruku levou, ale z obav, že nás vodnícek pošle zpátky a my prijdeme o sekacku, motycku i cécka, jsme nevznesli sluvko protestu. Nakonec na nás vodnícek hodil poslední kritické oko, výjezdní doložku opatril razítkem, pak ješte jedním a ješte jedním a po dvanáctém razítku a posledním varovném pohledu nás konecne propustil. Neschopni jediného slova jsme nastoupili do našeho prorezivelého Fiátku, do bílých froté rucníku s oranžovými kvety, kterých tatínek pro tyto prípady nakoupil do zásoby v obchodním dome Máj, jsme utreli svuj pot, napili se horkého caje a s pocitem odsouzeného na doživotí, který se práve dozvedel, že mu Václav Havel dal amnestii, jsme vyrazili smerem Dráž?any.