Detail uživatele metty:

18.06.2011 16:57:35

SLUHA VYRÁŽÍ
Pan Šalamoun vyrůstal v sirotčinci. Své rodiče nikdy nepoznal. Jeho a spoustu dalších dětí vychovávala společnost krutých sester z kláštera U Ještěra. „Ty ve svém životě nic nedokážeš,“ připomínaly mu každý den. „Jsi dítě, o které nikdo nemá zájem. Rodiče tě zavrhli. Nechtěli tě znát,“ říkaly. Jako malý chlapec neměl příjmení. Jmenoval se prostě Herbert. Sestry ho ale nikdy jménem neoslovovaly. Pro ně byl vždycky syčákem, synem satana, otrapou, budižkničemou a tak dále... Jakmile dospěl, sám si začal říkat pan Šalamoun a každému se tak rovněž představoval. Na jméno Herbert se snažil zapomenout. V sirotčinci se naučil trpělivosti, což je pro práci sluhy naprosto nezbytné. Trpělivost však nebyla jediná vlastnost, kterou si přinesl do života. Další byla nenávist. Během uplynulých let, kdy pracoval v domě tlouštíka jako sluha, věděl od začátku, čeho chce dosáhnout. Trpělivost mu umožnila přečkat ono dlouhé ponižující období, ale zároveň v něm pěstovala povahu bestie. Plánoval krutou pomstu všem, kterým sloužil. Způsob, jakým se zbavil tlouštíkovy ženy, byl ohavný i geniální zároveň. Všechny své zákeřné triky se naučil v sirotčinci, kde poznal hodně chlapců a dívek, kteří zamordovali své rodiče, sourozence a jiné příbuzné z čisté nenávisti k nim. Šalamoun chtěl Moc a Peníze. Teď byl na řadě Hakuk. Když nechá chlapce naživu, zůstane navěky v zákoutí veškerého dění a z tlouštíkova bohatství uvidí pouze měsíční plat. To se musí provždy změnit! Až přijde ten správný čas, zasadí poslední ránu i tlouštíkovi. Před výpravnou cestou se pan Šalamoun zamkl ve svém pokoji. Do batohu si sbalil vše potřebné. Nezapomněl ani na pořádnou zbraň, kterou skolí svou oběť jedním přímým zásahem. Stál před zrcadlem, připravený vyrazit na lov, zbraň držel v ruce. Prohlížel se a představoval si, že je akční hrdina z filmu. Mračil se, špulil rty nad vystrčenou bradou a jedno obočí měl drsňácky pozdvižené. Typický „záporák“. Tancoval před zrcadlem v rytmu všelijakých predátorů, terminátorů, likvidátorů a akumulátorů, nebo na koho si to hrál... Puškou mířil nejprve na svůj odraz v zrcadle a pak na neviditelné potvory, které v jeho fantazii vylézaly zpoza křesla, skříně a postele. „Pif! Bum! Ra-ta-ta-ta-ta-ta-ta!“ vykřikl v zápalu vzrušení a pak zašeptal chraplákem: „A mám tě, Hakuku!“ Před odchodem z pokoje se na sebe ještě jednou zadíval do zrcadla. Lusknul prsty a ukazováčkem pravé ruky ukázal na svůj odraz v zrcadle. Bylo to gesto, které znamenalo: „Jsi jednička. Dopadnout toho bídáka nebude problém.“ Pak ještě mrknul jedním okem, otočil se a zkontroloval, jestli nemá v kalhotách velký zadek. Když uznal, že je zadek v pořádku, vycenil na zrcadlo zuby, pročísl si vlasy a ještě si přeměřil bicepsy, aby se ujistil, že je v dobré kondici. Odemkl pokoj a odešel. Hon začíná.
                      *****
„Kocouráku, k noze!“ zařval sluha. Kocourák vystartoval z křoví, jako by do něj střelili a pelášil ke sluhovi. „Co se děje, pane?“ zaskřehotal. „Půjdeš se mnou, potřebuji stopaře,“ poručil sluha. „Nejsem moc dobrej stopař, pane. Takhle lovce, kdybyste si ráčil přát, to jo, ale stopař...“ Zakroutil hlavou. „Na to já nejsem stavěnej, pane. Nejsem žádnej čokl,“ odsekl Kocourák. „Jestli se chceš dožít příští minuty, tak ti radím, abys neodmlouval. Půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne. Musíme najít Hakuka. Ty jsi jeho zvíře, takže znáš dobře jeho pach a nebude pro tebe problém ho vystopovat,“ řekl nekompromisně sluha. „Tak já s váma teda půjdu,“ souhlasil neochotně Kocourák. „Ale pod jednou podmínkou.“ „Myslíš si, že ti za to něco dám?“ vytušil sluha. „Malá odměna by neuškodila,“ lísal se Kocourák. „No dobrá. Když ho najdeš, něco vymyslíme.“ „Nezklamu vás, pane.“ Vydali se do blázince, kde měl Kocourák vyčmuchat Hakukovu stopu.