Holcman Josef - Životopis

Josef Holcman je soudcem Okresního soudu ve Zlíně.  

Od roku 1993 mu vyšlo deset knih. Píše fejetony, povídky, ale i pojednání o lidových tradicích na Slovácku. Jeho poslední knížka se jmenuje Cena facky a nakladatelství Kniha Zlín ji vydalo loni na podzim. Je z doby násilné kolektivizace vesnice v padesátých letech minulého století a popisuje osudy rolníků ze Skoronic na Kyjovsku, odkud autor pochází.  

Především je ale působivým příběhem jeho rodiny. „Když člověk nemá věci prožité, tak většinou ani nemůže napsat silnou literaturu, “ tvrdí Holcman. Právě proto píše hlavně o tom, co sám zažil.
Hodně jej ovlivnil otec, který sepsal dějiny rodné obce i další zajímavosti z historie Kyjovska, ale kvůli komunistům je nesměl publikovat. „Dokázal zachytit věci, které nenávratně mizely, přestože jeho snaha tehdy neměla efekt. To mě fascinovalo. A dnes to zajímá i mé syny, i když už otec není na světě. Je to generační paměť, která by se měla opatrovat, “ říká Holcman.

Patnáct let byl vedoucím zlínské Malé scény a divadlo sám hrál. Jeho kniha Sváry se stala předlohou inscenace Poletíme, slavná soudní stolice, poletíme, kterou hrálo Městské divadlo Zlín.
Velkou Holcmanovou láskou je také fotbal. „Fotbal je světový fenomén a intelektuálové nemají pravdu, pokud se domnívají, že se mladý kluk či chlap může fyzicky vybít u počítače, houslí nebo v knihovně, “ řekl kdysi Holcman.

Několik let byl vedoucím mužstva zlínského béčka a dodnes je předsedou občanského sdružení, které vychovává fotbalové žáky a dorostence na Vršavě.

V rodných Skoronicích, kde žije jeho maminka, se stará o vinohrad i folklorní tradice. Podílí se na tom, aby jízda králů byla zapsána jako součást kulturního dědictví UNESCO. „Místo narození je silným bodem v mém životě, ke kterému se musím stále vracet a které mi pomáhá překonat stresy a nesnáze. Má žena i synové to naštěstí chápou a pomáhají mi, “ dodává Holcman.

Do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, přišel jako státní notář v roce 1978 z Hodonína. Nový domov si oblíbil. „Tomu tajemníkovi OV KSČ, který mě tehdy nechal v Hodoníně vyhodit, dneska v duchu děkuju. Zlín je velká dědina, která má přednosti města, ale člověk je přitom mimo velkoměstský ruch. Zlín mi umožnil dostat se dál. Na vesnici nebo v Hodoníně by to asi nešlo, “ říká Holcman.

Jako soudce se věnuje rodinnému právu, tedy například rozhodování, komu připadne po rozvodu péče o děti. Říká, že se hlavně snaží lidem pomoci, i když je mu jasné, že se nikdy nemůže zavděčit všem. „Je to možná dáno věkem, zkušenostmi nebo prostě jen větší blízkostí smrti, ale beru svou práci daleko méně mechanicky než třeba v pětatřiceti letech. Vidím za soudními případy konkrétní osudy lidí, kteří se kolikrát pohádají kvůli úplné maličkosti a doplatí na to jejich děcka, “ zamýšlí se soudce.

Povídání o slivovici od Josefa Holcmana:

Skoro čtyři desetiletí jsem v následná rána (víte jistě která) obviněným i obětí, když se vyrovnávám s následky užívání vína a slivovice. Obojí má svoje opodstatnění jak v hospodářském roku, tak v krajových zvyklostech. Slivovice je vynález přece jenom složitější než víno, k výrobě je třeba oheň, možná i proto slivovice pálí. Slivovice nemůže za to, že je slivovicí, nemůže za následky. Za ty může člověk koštující: Sláva vítězům, čest popadaným. Vinobraní a trnkobraní s pálením slivovice patří i dnes na vesnici k nejtajemnějším rituálům.

Výhodou pití vína i slivovice je jejich pevné spojení s parcí, protože bez dřiny v těch pruhovaných kopcích, v potu tváře odvedené, bychom se napili sotva vody. To znamená zasadit odnože trnek nebo révy vinné, zalévat, ořezávat a stříhat, sbírat, hlídat kvas a zavčasu vypresovat a vypálit. Proto každý, kdo pracuje na tomto poli, ví, jakou námahu stojí každý doušek, váží si ho a užívá. Proto každý takový ovocnář se nemůže stát pijákem, protože víno a slivovice jsou tu pro něj a ne naopak.

Slivovice patří k hospodářskému roku stejně tak, jako brambory či obilí, protože je výsledkem lidské práce. Té práce, která by byla těžkou dřinou, pokud by během ní neměli chlapi před očima tu ledovou čirost. Tu bezbarvost pramenité vody. Tu sílu ohně. Ty stromy a jejich tvary i krásu kopců či břehů potoků, kde trnky rostou a zrají. Když dozrávají musí se pečlivě vypláchnout škopky, nejlepší bývaly dubové, zvané trečafy. Pečliví hospodaří dbají na to, aby švestky byla vyzrálé a obrané od stopky, listí a jiných nečistot. Potom kontrolují kvas tak, aby zjistili neprodleně, kdy se koláč na povrchu začne propadat. Tehdy je ovoce připravené na svoji poslední cestu. Do pálenice. Představte si usmrkané dušičkové počasí, podvečer, dědina jak vymetená a v pálenici světýlko. Pálení je svátkem a obyčejem, má svoje rituály a mystiku, protože se používá ohně k proměně hmoty v teplo, páru a tekutinu, která má kouzelné vlastnosti.

Ctěl sem napsat a říct, že žít jenom podle předpisů a nařízení se nedá. Slivovice je tím fenoménem, který rozbíjí stereotyp a který dokáže rozhoupat hladinu života, protože vlny k moři patří.

Jak dobře slivovicu popiť:


První stopka je jak med,
druhú proto žádej hned,
třetí novú chuť ti dodá,
čtvrtú nepíť, tvoja škoda,
pátú takéj chváliť mosíš,
šestú žízeň neuhasíš,
při sedméj tvé srdce plesá,
po osméj už hlava klesá,
devátú ztvrdneš jako kameň,
po desáté s tebú ámen!
Vytvořil: Zdenka
Upravil: quetzal
Zdroj: www.sedmicka.cz, valassko-hornovsacko.cz valassko-hornovsacko.cz

'Životopis autora Holcman Josef'
Dnes je 24.09.2020
Před 124 lety se narodil(a) Fitzgerald Francis Scott
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno