Den 19. výročí úmrtí Goldstücker Eduard
Hledej

Životopis : Otruba Mojmír

* 18. 9. 1923, Mladá Boleslav 
† 8. 6. 2003, Praha 
 
Literární teoretik a historik, editor
 
Jeho první ženou byla Jaroslava Otrubová (roz. Kašová, 1927–1984, sňatek 1949), která se také podílela na některých jeho edicích, druhou literární historička Zina Trochová (* 1924, sňatek 1987).
Otruba se narodil v rodině učitele působícího v Dobrovici a od 1935 v blízké Mladé Boleslavi, kde vystudoval klasické gymnázium (maturita 1942) a vyučil se knihařem (tovaryšská zkouška 1946). Byl činný v odboji, 1944–1945 z rasových důvodů vězněn. Studoval na FF UK slovanskou, klasickou a germánskou filologii (1945–1949, u Antonína Grunda a Vladimíra Šmilauera); PhDr. získal 1949 prací o poezii Otokara Fischera Drama vlastní duše. V letech 1948–1950 pracoval v kulturně propagačním oddělení ústředního sekretariátu Svazu bojovníků za svobodu, 1951–1952 na ministerstvu školství a kultury s pověřením řídit přípravu expozice české literatury v pozdějším PNP v Praze na Strahově. Od roku 1952 do roku 1985, kdy odešel do důchodu, byl Otruba zaměstnán v ÚČL, resp. ÚČSL ČSAV. Pracoval zde v oddělení pro českou literaturu 19. století (1959–1961 vykonával funkci vědeckého tajemníka ústavu a od 1964 funkci vedoucího oddělení). V roce 1968 byl postaven do čela oddělení pro studia lingvoliterární a textologii, po reorganizacích pak od 1972 působil jako člen redakce Lexikonu české literatury (též autor předmluvy k prvnímu dílu). V letech 1990–1992 byl předsedou vědecké rady ÚČL. CSc. získal v roce 1958 na základě práce Tylovo dílo v literárním vývoji třicátých let, DrSc. v roce 1993 obhájením monografie Mezitextovost jako záležitost znaková a hodnotová.

 Od roku 1940 publikoval básně, recenze a fejetony v regionálních časopisech Mladoboleslavské listy, Rodný kraj (obojí Mladá Boleslav). 1946–1949 uveřejňoval literární příspěvky v mladoboleslavském časopise Mladé archy a 1948–1951 v Hlasu revoluce, kde tehdy spoluřídil kulturní rubriku (s Vladimírem Konopkou). Dále publikoval v periodikách: Časopis pro moderní filologii (1946–1948, zde drobné jazykovědné příspěvky), Svět práce, Nové knihy, Naše řeč, Krásná literatura, Tvorba, Květy, Česká literatura (1968–1970 zde byl redaktorem), Literární noviny, sb. Literární archiv, Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universität Leipzig (Lipsko 1967), Zprávy spolku českých bibliofilů v Praze, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, Orientace, Český jazyk a literatura, Listy, Slavia (1979 zde studie Představa času v české obrozenské poezii a 1992 studie Autor, text, dílo), Strahovská knihovna, Sborník Národního muzea, řada C – Literární historie; nověji přispíval do Přítomnosti, Tvaru (1993, č. 29–30, zde stať Druhá historická role Josefa Jungmanna), Listů starohradské kroniky, Souvislostí a Estetiky.
Napsal text ke gramofonové desce Tylův Strakonický dudák (Supraphon 1971). Publikoval i v rukopisných sbornících k jubilejím Milana Jankoviče (1979), Rudolfa Havla (1981), Miroslava Červenky (1982), Emila Pražáka (1984), Olega Suse (1984), Zdeňka Pešata (1987), Pavla Spunara (1988), Josefa Zumra (1988), Jaroslava Kolára (1989), Jana Kopeckého (b. d. , 1989) a Jaroslavy Janáčkové (1990). K jeho životnímu jubileu byl uspořádán rukopisný sborník studií K šedesátinám Mojmíra Otruby (1983).
Byl členem redakční rady edice Odkazy pokrokových osobností v nakladatelství Melantrich (od založení 1963 do 1970), členem redakční rady kritické edice Sebraných spisů Tomáše Garrigua Masaryka (od roku 1990); své bohaté textologické a editorské zkušenosti zúročil i při formování řady dalších knižnic (Národní knihovna, Knihovna klasiků, Česká knižnice).
Za svou knihu Znaky a hodnoty byl Otruba v roce 1994 oceněn Literární cenou nadace Českého literárního fondu, za rozsáhlou vědeckou činnost mu pak byla AV ČR v roce 2002 udělena čestná oborová medaile Josefa Dobrovského.
Užíval šifer M. O. , mo, motr; řidčeji ota, OTA, -a (Hlas revoluce).
 Jako badateli, ve středu jehož odborného zájmu je česká literatura 19. století, byl Otrubovi od počátku blízký metodologický impuls Felixe Vodičky, a to zejména důrazem na propojování faktografické znalosti reálií s úsilím po teoretickém zobecnění literárních procesů. Ideologicky zmanipulované chápání literatury 19. století, ke kterému směřovala dobová kulturní politika, Otruba rozrušoval na počátku 60. let literárněhistoricky zakotvenými portréty osobností v monografiích Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla (s Miroslavem Kačerem) a Božena Němcová. Literární dílo ho zajímalo mnohostranně: jako významový celek vybízející k interpretaci, ale i jako text, jehož autentickou podobu je třeba pracně a trpělivě objevovat (konkrétní ediční praxi přitom zpětně reflektoval i teoretickými textologickými studiemi). Proto se věnoval literatuře 19. století (z novější literatury se Otruba edičně zabýval zejména dílem Fráni Šrámka, ale i Karla Čapka) důsledně také jako editor: připravil díla Jána Kollára, Václava Šolce, Josefa Václava Sládka, Karolíny Světlé, Aloise Vojtěcha Šmilovského, Karla Havlíčka Borovského, Karla Jaromíra Erbena, Vojtěcha Rakouse, Vítězslava Hálka či F. X. Šaldy; podílel se na vydávání spisů Josefa Dobrovského (člen redakční rady od 1962). Zásadním způsobem se zasloužil o vydání spisů Josefa Kajetána Tyla: v letech 1951–1989 byl členem redakce a výkonným redaktorem řady, mnoho svazků osobně edičně připravil, opatřil komentáři a doslovy. Podílel se rovněž na zmapování stavu výzkumu podvržených rukopisů jako editor a spoluautor syntetizující publikace Rukopisy královédvorský a zelenohorský – Dnešní stav poznání. Soustavně se věnoval také studiu problémů literárního vývoje – přitahovaly ho zvláště konfliktní situace literárního procesu (spor o Karla Hynka Máchu, tzv. rukopisné boje aj. ).
V teoretických reflexích svých literárněhistorických zkušeností těžil z domácí tradice strukturálního myšlení o literatuře, ale osvojoval si i podněty francouzského strukturalismu (Roland Barthes, Claude Lévi-Strauss) – propojení obou tradic mu pomohlo otevřít nový pohled i na problémy české obrozenské literatury (např. v sémiotických studiích Poezie, mýtus, hodnota a Mýtus a ritus in Česká literatura 1968 a 1970). Od 70. let rozšířil Otruba spektrum svého přístupu o problematiku tvůrčí osobnosti a otázky axiologické, přitahuje ho „intertextualita“, mezitextovost, nekonečný dialog, který vede literatura sama se sebou, způsob, jakým v sobě dílo obráží díla jiná a samo se obráží v dílech jiných. Už vymezení otázky tímto způsobem narušovalo řadu vědomých i mimovolných omezení klasického českého strukturalismu. V souboru studií Znaky a hodnoty se Otruba programově neuzavírá do jednotlivého díla, nebuduje teoretické modely nad teoretickými modely, vidí naopak dílo jako průsečík historické situace a celé řady znakových soustav, jako střet různých hodnotících perspektiv. V této knize Otruba nejzřetelněji představuje svou koncepci axiologického výzkumu literatury, zvláště ho zajímají tzv. mimoestetické hodnoty a jejich působení na recepci a konkretizaci díla. Problematice vztahu literatury a mimoliterárních jevů, resp. celkového sociokulturního dění, se Otruba velmi podrobně věnoval v řadě dalších studií, ve kterých se zabýval zejména otázkami z dějin české literatury a kultury 19. století (Josef Jungmann, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Karolina Světlá aj. ). Třebaže od druhé poloviny devadesátých let Otruba publikoval v menší míře, stále se intenzivně věnoval ediční a lexikografické činnosti − je autorem několika hesel ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Lexikonu české literatury, edičně zpracoval básně F. X. Šaldy a Kytici Karla Jaromíra Erbena.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Vesel-Messe (PP 1948); Josef Kajetán Tyl (bibliografie, 1956, s M. Kačerem a M. Laiskem); Josef Kajetán Tyl (obrazová monografie, 1959, s M. Kačerem); Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla (monografie, 1961, s M. Kačerem, bibliografii zprac. M. Laiske); Božena Němcová (monografie, 1962; přeprac. 1964); Scénář Jiráskova muzea ve Hvězdě (1966, rozmnož. , s R. Havlem a M. Řepkovou); Znaky a hodnoty (soubor studií, 1994); scénicky: Orfeus – a není sám (1948).
Účast v týmových pracích: Česká literatura národního obrození (učební text vysokých škol, 1956); Slovník českých spisovatelů (1964); Kindlers Literatur-Lexikon 5, 6 (Zürich 1969, 1971); Svět literatury 1 (1967); Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání (1969, též redig. s M. Řepkovou); Čeští spisovatelé 19. století (1971, též redig. s K. Homolovou); Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století (1973, též redig. s K. Homolovou a Z. Pešatem); Lexikon české literatury 1 (1985), 2/1 a 2/2 (1993), 3/1 a 3/2 (2000); Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2 (M−Ž) (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Listy z dějin českého divadla 2 (1954); Josef Kajetán Tyl. 4. 2. 1808 – 11. 7. 1856 (1956); Sobotka (sb. , 1958); Znáte je dobře? (1958); Společnost Boženy Němcové v Praze 1933–1958 (1959); Realismus a modernost (1965); Kulturněpolitický kalendář 1966 (1966); Karol Kuzmány (1967); Josef Jungmann. 1773–1847 (1973); Historické vědomí v českém umění 19. století. Uměnovědné studie 3 (1981); Divadlo v české kultuře 19. století (1985); Ano, slyšet se navzájem (1985); Povědomí tradice v novodobé české kultuře. Doba Bedřicha Smetany (1988); Prameny české moderní kultury 1 (1988); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Smích v umění (1991); Legenda, její funkce a zobrazení (1992); Monology o Josefu Kajetánu Tylovi (1993); Locus amoenus – místo líbezné (1994); Jan Mukařovský and the Prague School / und die Prager Schule (Prague – Postdam 1999); Prager Schule: Kontinuität und Wandel: Arbeiten zur Literatur, Ästhetik und Poetik der Narration (Frankfurt am Main 1999).
Uspořádal, vydal a redigoval: V. Šolc: Prvosenky (1951) + Zpěvy svatováclavské (1951); J. V. Sládek: Hlavy vzhůru (1952); F. Šrámek: Stříbrný vítr (1954, s J. Otrubovou) + Podivný nepokoj (1972) + Kus krásného snu. Básně a dramata (1977, in Výbor z díla F. Š. , sv. 1, se Z. Trochovou) + Stříbrný vítr, Tělo (1978, in Výbor z díla F. Š. , sv. 3, se S. Mazáčovou) + Modrý a rudý – Stříbrný vítr – Léto – Splav (2000); The Linden Tree. An Anthology of Czech and Slovak Literature 1890–1960 (Praha 1962, se Z. Pešatem, též spoluautor medailonků); J. K. Tyl: Don Juan a jiné povídky (1974); K. Světlá: Povídky z minulé Prahy (1975) + Z rodinné kroniky (1980); J. Kollár: Básně (1981, s J. Víškovou); A. V. Šmilovský: Rozptýlené kapitoly (1983); K. Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra (1985); V. Rakous: Vojkovičtí a přespolní (výbor, 1986); V. Hálek: Kresby křídou i tuší (výbor, 1988); K. Čapek: Menší prózy (1992, s E. Mackem); F. X. Šalda: Básně (1997, in Soubor díla F. X. Š. , sv. 7, se Z. Trochovou); K. J. Erben: Kytice – České pohádky (2003); spisy: Spisy J. K. Tyla (sv. 1: Kusy mého srdce, 1952, + sv. 20: Historická dramata, 1954, s dalšími, + sv. 2: Rozina Ruthardova, Pouť českých umělců, 1957, s E. Mackem, + sv. 3–5: Novely a arabesky 1–3, 1958, 1961, 1974, s J. Otrubovou, + sv. 11: Národní zábavník. Publicistika 1833–1845, 1981, + sv. 12: Čtení pro lid. Publicistika 1846, 1847, 1851, 1986, + sv. 16: Paralipomena, Korespondence, 1989).
Vytvořil: ota61
Upravil: ota61
Zdroj: Čeští spisovatelé deseti století

'Životopis autora Otruba Mojmír'





Dnes je 23.10.2019
Před 77 lety se narodil(a) Crichton Michael



Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno
Kniha návštěv | Antikvariát | Všeobecné podmínky užívání a ochrana osobních údajů
Mapa stránek | Podpořte nás | Partneři | Odkazy | Publikování | RSS 2.0 | Nápověda | Kontakt