Hrabák Josef - Životopis


Literární historik, teoretik a kritik; zabývá se slovesností v širokých vývojových souvislostech a v jednotě teoretických a historických aspektů, věnuje se i komparatistice; tvar a výraz vykládá důsledně pod zorným úhlem obsahové stránky.
 
Narodil se 3.12.1912 v Brně. Vyrůstal v prostředí proletářského poněm­čeného předměstí, otec byl účetní a po celou válku 1914-18 na frontě. V Brně vystudoval reálné gymnázium (maturita 1931) a filozofickou fa­kultu (čeština a francouzština). Doktorátu dosáhl r. 1936 prací Staropolský verš ve srovnání se staročeským. Učil na gymnáziích v Lipníku nad Bečvou (1936-37) a v Brně. Po válce začal přednášet na filozofické fa­kultě, r. 1946 se habilitoval prací Smilova škola a působil pak na fakultě pedagogické (profesorem od r. 1948). V r. 1953 přešel na fakultu filozo­fickou, na níž byl profesorem české literatury až do r. 1978. V r. 1956 do­sáhl hodnosti doktora věd za práci Studie ze starší české literatury, v r. 1965 byl zvolen členem korespondentem ČSAV.
Vedle své odborné a pedagogické práce rozvinul širokou činnost kritic­kou, popularizační i vědecko-organizační. Redigoval časopisy spisovatel­ské (List Sdružení moravských spisovatelů, 1947-48) i vědecké (Listy filo­logické, od r. 1961; Česká literatura, 1970-72), sborníky (Příspěvky k dějinám starší české literatury, 1958; Bedřich Václavek, 1963, aj.), knižni­ci Památky staré literatury české (od r. 1953) a ediční řady (Dílo Ji­řího Mahena, 1953-59, 8 sv.; Vybrané spisy Vítězslava Hálka, 1955-60, 6 sv.). V 50. letech vybudoval a vedl oddělení starší české literatury v Ústa­vu pro českou literaturu ČSAV v Praze, od r. 1961 externě řídil jeho br­něnské pracoviště. Podílel se na budování a činnosti Památníku Petra Bez­ruče v Opavě, byl předsedou Literárněvědné společnosti při ČSAV. Peda­gogické praxi prospívá jako autor učebnic a skript i jako spolupořadatel několika čítanek pro gymnázia a střední školy. Hojně se podílel na mezi­národní vědecké spolupráci v oblasti slavistiky. Spoluredigoval sborník Studia z dawnej literatury czeskiej, słowackiej i polskiej (l963), napsal pře­hled Drevnečešskaja literatura (1959) pro výstavu starší české literatury v Moskvě, přispěl do sborníků mezinárodních slavistických sjezdů a přednášel na univerzitách v SSSR, Polsku, NDR, NSR, Bulharsku aj. Výběr ze stati, které otiskl v zahraničí, a z referátů na mezinárodních konferencích vydal v původním jazykovém znění v knize Polyglotta (1971). Po většinu své tvůrčí dráhy se J. Hrabák uplatňoval souběžně jako historik staré i nové české literatury, literární teoretik, kritik, komparatista a editor; tyto linie se v jeho práci prolínají, ovšem důraz na jednotlivé obory se přesouval podle dobové společenské poptávky, na niž se snažil vždy pohotově a podnětně reagovat. V druhé polovině 40. let převládala u něho kritická publicistika; v 50. letech, kdy se přehodnocovaly naše kulturní tradice, se věnoval především starší české literatuře; v 60. letech bylo těžiště jeho práce v průzkumu problémů tvaru a výstavby literárního díla a v 70. letech se soustředil jednak na práce syntetické, jednak na současnou literaturu.
Vědecky se J. Hrabák formoval v době, kdy strukturalismus vzbudil zvýšený zájem o lingvistiku i o tvar a výrazovou stránku literárních děl (sám byl žákem B. Havránka a R. Jakobsona). V tomto ovzduší vznikaly jeho první vědecké studie Staropolský verš ve srovnání se staročeským (1937) a Smilova škola (1941). V nich je zárodek Hrabákovy práce v obla­sti staročeské literatury, ve verzologii i v komparatistice.
Na úseku starší české literatury si získal v 50. letech postavení nejpřednější autority. V řadě analýz, které pak shrnul do knih Studie ze starší české literatury (1956, 2. uprav. vyd. 1962) a Ze starší české literatury (1964), propracoval marxistickou koncepci jejího vývoje. Východisko pro hodnocení starší literatury vytvořil zejména objasněním zvláštností literárního procesu ve starších obdobích a proměn způsobu uměleckého zobrazování skutečnosti. Toto hledisko uplatnil také jako redaktor a hlavní autor prvního svazku akademických Dějin české literatury (1959), který postihl dynamiku našeho literárního vývoje od 9. stol. až do obrození. Hrabákova koncepce přinesla novum ve spojení studia ideového významu děl s výkladem a hodnocením jejich uměleckých prostředků. V práci K metodologii studia starší české literatury (1961) se věnoval řadě speciálních literárně-historických otázek, současně však poukázal na aktuálnost bádání ve staré literatuře jak pro pochopení nových fází vývojového procesu, tak i z hlediska politického, zvláště vzhledem k reakčním teoriím o závislosti české kultury na kultuře německé.
Z bádání v oblasti starší české literatury vyrostla i řada Hrabákových edic, doprovázených leckdy rozsáhlými úvodními studiemi. Zpřístupnil naší veřejnosti hlavně ty památky, ve kterých se nejvýrazněji prosazovala tendence k zlidovění písemnictví. Byly to postupně Staročeské satiry (1947), Staročeské drama (1950), Staročeské satiry Smilovy školy (1951), Lidové drama pobělohorské (1951), Sedm interludií V. Fr. Kocmánka (1953), Legenda o sv. Prokopu (v knize Dvě legendy z doby Karlovy, vydané r. 1959 spolu s V. Vážným a A. Škarkou), Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy (1962) a konečně lidová knížka Fortunatus (1970). Podílel se na redakci reprezentativního Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (1958) a Výboru z české literatury doby husitské (I,1963, II, 1964). Sám uspořádal obsáhlou antologii staré české poezie, která vyšla jako 1. díl třísvazkové publikace Tisíc let české poezie (1974). Experimentem zůstal jeho pokus přiblížit náročné staročeské dílo dneš­nímu čtenáři novočeskou úpravou Legendy o svaté Kateřině (1941).
O tom, že pro Hrabáka ani zvýšený zřetel k ideové stránce literárních děl neznamenal odmítnutí hlubšího studia uměleckého tvaru, svědčí i je­ho přehledná příručka Úvod do teorie verše (1956, 5., rozšířené a přepraco­vané vydání 1978). V dalších letech se stal iniciátorem a vůdčím předsta­vitelem našeho bádání o verši a jeho práce dosáhly mezinárodního ohla­su. Přínos knih Studie o českém verši (1959), Z problémů českého verše (1964) a O charakter českého verše (1970) je především v důrazu na vý­znamovou hodnotu verše, jeho jednotlivých složek a typů, v soustavných sondách do vývoje českého verše od středověku až po dnešek a v úsilí vy­manit verzologii z jednostranně lingvistického pojetí.
Bádání o verši přivedlo Hrabáka rovněž k teoretickým problémům druhého pólu - prózy. Od studia hranic mezi veršem a prózou došel v knize K morfologii současné prózy (1969) k soustavnějšímu průzkumu je­jí poetiky. Syntézu osudových poznatků o tvaru literárního díla podal ve své Poetice (1973, 2., doplněné vydání 1978).
Hrabákovy práce komparatistické byly předznamenány již jeho první knížkou o staropolském verši. V dalších studiích rozpracoval na materiálu českém, polském a ruském problémy srovnávací metriky slovanské. Jeho zájem o mezinárodní literární vztahy vyústil do první české přehledné příručky Literární komparatistika (1976), v níž vedle osvětlení základních pojmů a principů vyložil druhy a stupně shod v tematice i formě literárních děl, ale zamyslel se i nad otázkou původnosti literárního díla, překladatelskými problémy, folklórními látkami v ústní tradici různých národů ap.; jako první u nás rozšířil oblast zájmu komparatistiky i na sou­vislosti mezi literaturou a jinými druhy umění. Při studiu nové české literatury se Hrabák zprvu soustřeďoval ponejví­ce k autorům spjatým s prostředím moravským a slezským. V brožurce Petr Bezruč a jeho doba (1946) ukázal do značné míry nové a na širším zá­kladě básníkovu souvislost se všemi literárními směry 90. let a jeho roli syntetika, čímž dal impulsy dalšímu bádání. Dílem P. Bezruče, J. Uhra a J. Mahena se zabýval i v analýzách knihy Šest studií o nové české literatuře (1961).
Dialektický vztah mezi dílem autorů a prostředím, v němž žijí, byl výcho­diskem jeho úvah v knize Život s literaturou (1982).
Těžisko Hrabákovy literárně-kritické činnosti, spjaté zvláště s Listem Sdružení moravských spisovatelů, Rovností, Hostem do domu a posléze s Literárním měsíčníkem a Českou literaturou, se časem přesunulo od re­cenzí jednotlivých práci k rozborům celých žánrových oblasti, jako byla satira 50. let nebo budovatelský román (obojí v knize Šest studií o nové české literatuře). Několik úvah o próze 60. a 70. let, zvláště o potřebě epi­ky, uzavírá soubor studií Jedenáct století (1982), analyzující vybrané problémy celého vývoje naší literatury. Kritický přístup spojený s výkladem jevů v kontextu literárního a společenského vývoje je charakteristický i pro jeho mono­grafie Miloš V. Kratochvil (1979), Rudolf Těsnohlídek (1982) a Karel Nový (1983).
Celé Hrabákovo dílo se vyznačuje snahou, aby literárněvědné zkoumá­ní i těch nejspeciálnějších problémů mělo vztah k literární a společenské praxi, aby bylo užitečné. Jasný a přístupný styl, jímž jsou psány i Hrabá­kovy práce odborné, a schopnost názorně vyložit komplikované jevy jej předurčily také k úloze popularizátora. V řadě stati se snaží získat čtenářskou obec pro památky starší české literatury. Přiblížit jednu oblast středověkého písemnictví dnešnímu publiku se pokusil v brožuře Staročeská satira (1952). Zvlášť významné jsou však jeho publikace směřující k výchově náročného čtenáře, schopného proniknout k jádru moderní, ale i starší literatury, plně ji vnímat a chápat, knihy Umíte číst poezii? (1963) a Umíte číst poezii a prózu? (l97l). V oblasti české literární historie jeho popularizační práce vyvrcholily Průvodcem po dějinách české literatury (1976, doplněné vydání 1978), který sepsal spolu se Z. Tichou a D. Jeřábkem. Ze znalosti vývoje světo­vé literatury vyrostlo Hrabákovo Čtení o románu (1981), tedy o žánru, který je podle něho jediný schopen zachytit složitost současného života ve všech jeho proměnách; v této unikátní práci podal základní teoretické poučení a zvláště nástin vývoje a proměn románové epiky od antiky až po současnou masovou literaturu.
Některé Hrabákovy přehledné práce vznikly především z potřeby vy­sokoškolské pedagogické praxe. Vedle již uvedeného Úvodu do teorie verše, Literární komparatistiky a Poetiky sem patří příručky Starší česká literatura (1964), (2., doplněné vydání 1979) a Úvod do studia literatury (1970, spolu s F. Tenčíkem, 1977 samostatně). Soustřeďuje se v nich zpravidla na problémy, v nichž bývá nejvíce nejasnosti a omylů, a vyrovnává se i s nejnovějšími teoriemi. Stručný nástin vý­voje české literatury od nejstarších dob až do prvních fází obrození podal v Rukověti dějin literatury pro I. ročník středních škol (1972; v dal­ších přepracovaných vydáních pod názvem Literatura pro I. ročník střed­ních škol).
Celou metodou své práce je J. Hrabák syntetik, jehož dílo je příkladem úsilí o integraci literární vědy, tj. pěstování literární vědy jako celku. Vy­tvořil brněnskou literárněhistorickou a verzologickou školu, která důra­zem na zřetel historický i společenský představovala protiváhu vůči ob­novovanému strukturalismu a přeceňování některých módních postupů v literární vědě.
Vytvořil: Mady
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Hrabák Josef'
Dnes je 21.09.2021
Den 161. výročí úmrtí Schopenhauer Arthur
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno