Florian Miroslav - Životopis

Lyrik od 50. let trvale zasahující do vývoje české poezie programově pozemskými básněmi neobyčejně hutnými, jemnými a vynikajícími dvornou úctou a obdivem k hodnotám života; píše trojjedinou poezii milostnou, přírodní a občanskou, poezii též překládá a jí také věnuje všecku svou lakonickou esejistiku.
 
Narodil se 10. 5. 1931 v Kutné Hoře. Oba rodiče pracovali na poště, ma­minka jako telefonistka, odtud častý motiv telefonování v jeho verších. Tatínek pocházel z rodu zemědělských a koželužských dělníků na husit­ském Táborsku, miloval hudbu a vedl k ní i syna. Maminka byla z hospo­dy blízko Semil a z jejího rodu se básníkovi dostalo jak touhy po dál­kách, tak zasvěcení do jazykové kultury. Studoval na kutnohorském gym­náziu a už před maturitou (1950) vydal zásluhou místního kutnohorského básníka, knihovníka a typografa K. N. Novotného jinošskou prvotinu Snubní prsten (1948). Jí se zasnoubil majestátu lásky a tvrdé země. Básník na sebe upozornil až další knížkou básní. Ta vyšla v době, kdy Florian po absolvování dvouletého studia knihovnictví na pražské filozofické fakultě (1950-52) vykonával prezenční vojenskou službu na jižní Moravě (1952-54). Řadový vojín a pak poddůstojník pěchotního pluku procho­dil vinorodý, barevný a slunný kraj, zcela nepodobný goticky kamennému rodnému městu. Jako primáš cimbálové kapely, kterou si vojáci založili, se účastnil zábav a slavností v kraji a v létě 1953 se dostal i na strážnický národopisný festival. Okouzlení moravským jihem hluboce zapůsobilo na celou jeho tvorbu. Z básní jihomoravské inspirace byl později uspořádán výbor Zlatá vlna června (1983).
Prezenční službu v armádě Florian dokončil v r. 1954 v redakci časopi­su Československý voják v Praze, kde od té doby už trvale žil. Za vojen­ských let pokročil básníkův světonázorový vývoj, jak o tom svědčí i vy­stoupeni z církve, které našlo výraz také ve verších. Po odchodu do civilu pracoval básník v redakci Československého rozhlasu a v letech 1958-77 v nakladatelství Československý spisovatel, kde se věnoval re­digováni poezie (ještě do r. 1982 řídil edici České básně) a odkud odešel po těžkém onemocnění. Od sjezdu Svazu českých spisovatelů v r. 1972 je členem jeho výboru, v letech 1976-81 byl také poslancem České národní rady a zastával i stranické funkce. V r. 1975 byl prohlášen zasloužilým, r. 1982 národním umělcem.     
Protože sešitek Snubní prsten dlouho nebyl širší veřejnosti znám, za básníkův debut se obvykle považovala až sbírka Cestou k slunci (1953). Její básně vyznačuje autorův silný obdiv k moderní české poezii od To­mana a Gellnera přes Horu až k Wolkerovi a zejména Bieblovi. Velká část sbírky je laděna přímo bieblovsky. Florian se tím manifestačně při­hlásil k onomu typu poezie, který u nás začátkem 50. let představoval právě autor sbírky Bez obav. Kniha Cestou k slunci se začlenila do linie poezie bojovně protischématické a vyzdvihující kontinuitu soudobé tvor­by s odkazem meziválečné avantgardy.
Básnický ohlas jihomoravského období přinesla sbírka Blízký hlas (1955) a zčásti ještě i sbírka Otevřený dům (1957). Blízkým hlasem vyzrál autorův zvláštní důvěrný tón, který Floriana předurčil k psáni milostných veršů i k osobitosti básníka přistupujícího s milostnou něhou a rozhod­nosti také k věcem a jevům celého života. Otevřeným domem si Florian básnicky zformuloval své pojetí poezie a života, málo ovlivněné básníko­vou dočasnou a jen volnou příslušnosti ke skupině Května. Téhož roku vyšel knižně i jeho cyklus pěti poněkud delších básní, než jaké Florian obvykle píše, sbírka Závrať (1951). Ideově a zčásti i tvárně se Závrať při­myká k Nezvalové Batávské slze a k Hrubínově Proměně, ke skladbám úzkosti o osud soudobého světa i důvěry v moudrost a sílu člověka. Od volného verše Závrati a náběhů k žánru pásma v této sbírce se Florian v následujících Stopách (1960) a dalších sbírkách 60. let dobral k útvaru nerozsáhlých lyrických básní, slučujících v sobě přednosti volného verše a melodické pravidelnosti; typicky „florianovská“ báseň vznikla nepravi­delným rozčleněním rytmicky víceméně pravidelných čtyřverší a podob­ných strof. Segmentování, které proud veršů oživilo, si přitom vynutil zřetel k myšlenkové a obrazové ostrosti. Dobová tendence silné intelektualizace poezie u Floriana nevedla k potlačení melodičnosti a hudební kultury básně.
Už v Záznamu o potopě se Florian soustavněji inspiroval archeo­logií, s níž se ostatně poprvé dostal do styku za svého jihomoravského období. Jeho básnická archeologie prostupuje vrstvami země, nánosy věků a kultur do hlubiny nikoli za poznáním toho, co je věčné a absolutní, ale naopak k historicky a dialekticky materialistickému názoru na svět a člověka; míří k prohloubení tohoto názoru. Následující Tichá pošta (1965) už svým titulním motivem, v němž se název dětské hry stává obra­zem korespondujícím s teorií informace, naznačila vzrůstající básníkovu potřebu dorozumění s lidmi; titulní báseň vyjádřila básníkovo přesvědče­ní, že poezie, i když podává zprávu o realitě oklikou a zdánlivě zkresleně, smysl skutečnosti a poselství vystihuje podivuhodně přesně.
Na prahu 60. let vydal Florian svou první knížku pro děti Labutí peříčko (1961), po Tiché poště přišel s další nazvanou Jaké očí má vítr (1967).
Nepočetné, avšak významné jsou v 60. letech Florianovy esejistické projevy, spjaté s básníkovou prací na výborech z J. Wolkera (Srdce štít, 1964) a z V. Nezvala (Oči milenek 1964), k nimž na přelomu 60. a 70. let přibyl ještě výbor z K. Tomana (Adio, mecenáši, 1970) a sborník k 25. vý­ročí osvobození (Květen '45, 1970).
Svůj hlavní boj s nastupující krizí v současné společnosti a také v poe­zii svedl Florian ve své básnické tvorbě. V r. 1968 působil svazek Druhý dech, do něhož autor shrnul sbírky od Závrati po Tichou poštu, jako pro­jev věrnosti, důvěry v socialistickou perspektivu života. Sbírka nových veršů Svatá pravda (1969, přeprac. vyd. 1971), do níž přešly všechny bás­ně z bibliofilsky vydané Vzdušné čáry (1967), vyznívá jako polemický protějšek dobové módní poetické produkce spiritualistické, prázdně experimentátorské i abstraktně humanistické. Výzvou k tvořivé mírové práci byla už báseň Lípy, uveřejněná poprvé r. 1970 v obnovené Tvorbě a zařa­zená pak do sbírky Iniciály (1972). Iniciály byly jednou z básnických sbí­rek, jimiž započala důsledná obnova české poezie, její společenské funk­ce, rovnováhy silné smyslovosti a ideovosti, jednoty myšlenky a melodie. Iniciály podstatně přispěly ke znovunastolení sdělnosti a řádu a ovlivnily vývoj mladší české poezie.
Také další Florianovy sbírky spoluurčovaly ráz českého básnictví 70. let. V Jízdě na luční kobylce (1974), která spolu se Svatou pravdou a Iniciálami tvoří volnou lyrickou trilogii, vrátil se básník některými verši na svou jižní Moravu, aby načerpal novou energii pro život i tvorbu, ale dokázal básnicky působivě evokovat i odkaz Února a obrátit se k americkým vojákům ve Vietnamu. Podobně jako v předcházejících sbírkách i v Jízdě na luční kobylce Florianova metaforika propojuje poezii přírodní s milostnou, reflexivní a občanskou. Um dosahuje nejenom překvapivé naléhavosti, ale i poznání nedělitelnosti dnešního světa a života na soukromý a veřejný, přírodní a společenský. Florian přispěl k této ten­denci i sblížením poezie pro děti a pro dospělé jak svou třetí „dětskou" knížkou veršů Třesky plesky (1972), tak zejména cyklem Když se nikdo nedívá, poprvé tištěným v souboru Florianovy poezie pro děti Jaro, napověz (l977, rozš. vyd. 1981). Básnická sbírka Modré z nebe (1976) ztělesnila jinou výraznou tendenci české poezie 70. let, návrat k písňové zpěvnosti, pevným lyrickým formám a klasicky harmonické vyrovnanos­ti; je to kniha životní pohody a harmonie i nezvyklého u Floriana „země­pisného" rozletu: kromě básní z domova jsou ve sbírce celé cykly veršů z cest do Gruzie a na Kubu. Hymnickým a ódickým Modrým z nebe, zachycujícím dobře ovzduší poloviny 70. let s hrdým bilancováním třiceti let budovatelské práce od osvobození, vyvrcholilo období životní satisfakce, které pak shrnulo souborné vydání Iniciál, Jízdy na luční kobylce a Modrého z nebe v knize Kardiogram (1978). Ještě před vydáním Kar­diogramu vyšla nová sbírka Jeřabiny (1977), přinášející, zejména ve srov­nání s Modrým z nebe, mnohem dramatičtější prožitek světa. Tato změna byla podmíněna jednak prvními signály ochlazení v mezinárodních vzta­zích, známkami zvýšeného nebezpečí válečné konfrontace, jednak osob­ně. Po návratu z cesty na Kubu básník musí zanechat práce v redakci a nadále žije už jen svou tvorbou. Z přemáháni nemoci se rodí Jeřabiny, výrazem rekonvalescence jsou sbírky z let následujících, Zelená flétna (1979), Odliv noci  (1980) a Zítřejší sněhy (1981).
Název sbírky Vidět Neapol (1982) je vzat z okřídleného rčení o kráse Neapole; sbírka toto rčení opravuje hned dvakrát. Nad vyhlášenou krásu města staví touhu po domově, třebaže vzdává hold jak italskému jihu, tak cyklem Jerevanských sonetů Arménii; její těžiště je v básních z domova. Praví-li ustálené rčení, že po zhlédnutí Neapole je možno umřít, celá sbírka naopak žhne věrností životu.
Popularita, již se Florianova poezie po celá desítiletí těší, vedla k vydá­ní četných výborů. Po Verších (1959) s básněmi z let 1948-58 básník vy­dal ze svých básní výbory Na každém kroku (1962), Sedm básní (1964), milostný Černý med (1969, rozš. vyd. 1976), Smluvená znamení (1973, s dokumenty, základní řada Klubu přátel poezie), Hvězdná réva (1975, pozměn. vyd. 1978), Knížka lásky (1975), nové Verše (1975, tentokrát s verši z let 1948-74). Rozsvěcování květů (1978), Básně (1979), Jednou provždy (1980), Pražský výběr (1982) a už zmíněnou Zlatou vlnu června (1983). Do výborů podávajících průřez dílem vždy v novém seskupení (většinu výborů si básník uspořádal sám) Florian často zařazuje i verše předtím knižně netištěné. V letech 1981-83 vyšly ve třech svazcích jeho Vybrané spisy shrnující až na některé rané básně téměř celá jeho původní básnické díla.
Mimo Vybrané spisy zůstaly kromě esejistiky Florianovy překlady, jimiž se podílel na výborech z L. Martynova, A. Tvardovského a na antolo­giích deseti básníků sovětské Rusi Zásoba světla (1973, tam překlady z Martynova i Tvardovského), deseti básniků NDR Jitro přichází (1973, tam překlady z G. Kunerta) a deseti básníků slovenských Mladý den (1975, tam tlumočil M. Rúfuse). V samostatném knižním vydání vyšly je­ho překlady (spolu s originály) N. Guilléna (Antilské rytmy, 1980). Florian je sám také v zahraničí hojně překládán.
Vytvořil: Mady
Upravil: ota61
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Florian Miroslav'
Dnes je 07.07.2022
Před 60 lety se narodil(a) Goldsman Akiva
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno