Fučík Julius - Životopis

Revoluční novinář, literární a divadelní kritik. Jeho rozsáhlá průkopnická činnost z meziválečného období a protektorátu byla úzce spjata s komunistickou stranou a jejím tiskem. Fučíkova světově proslulá osobnost a tvorba tvoří nedílnou jednotu; jeho život je příkladný aktivním postojem ke světu a hrdinstvím tváří v tvář nelidskému násilí, dílo představuje významnou kapitolu naší žurnalistiky, marxistické literární historie a kritiky.
 
Narodil se 23. 2. 1903 v Praze. Jeho otec pracoval jako soustružník, po­zději působil jako divadelní pěvec. Otcův bratr Julius byl hudebním skladatelem. Dětství Fučík strávil v prostředí proletářského Smíchova. Často vystupoval v dětských divadelních rolích (již od tří let), hodně též četl. V r. 1913 se s rodiči odstěhoval do Plzně, kde vystudoval reálku (1921).
V sedmnácti letech se stal členem marxistické levice sociálně demokratic­ké strany, v jejímž tiskovém orgánu Pravda později publikoval literární divadelní kritiky; předtím však již v letech 1919-20 přispíval verši do satirického týdeníku Nebojsa, který redigoval J. Čapek. V r. 1921 vstoupil do KSČ. Téhož roku začal jako mimořádný posluchač studovat literární vědu na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval zejména přednášky F. X. Šaldy, Z. Nejedlého, V. Tilla, M. Hýska a J. Jakubce. V letech 1921-23 působil jako kancelářský pomocník ve Státním úřadě statistickém v Praze. Během svého vysokoškolského studia (1921-29) psal do mnoha pokrokových časopisů, byl činný v redakci studentské Avantgardy (1925), Rudého večerníku (1927) a Šaldovy Tvorby (1927-28), redigoval měsíčník Klubu moderních nakladatelů Kmen (1926-29). Tento časopis řídil podle vlastních slov „s chutí a rád", ale „ne zcela svoboden", což ho posléze přimělo k odchodu z redakce. V lis­topadu 1928 převzal od F. X. Šaldy Tvorbu, kterou s přestávkami redigo­val až do r. 1938; pod jeho vedením se z tohoto „týdeníku pro literaturu, politiku a umění“ stal průbojný komunistický list. Po absolvování filozo­fické fakulty současně pracoval v redakci Rudého práva (od r. 1929), byl šéfredaktorem Rudého večerníku (1932) a Haló novin (1933-34).
Jako novinář a reportér rozvíjel mnohostrannou politickou aktivitu. V r. 1929 byl iniciátorem manifestu dvanácti spisovatelů, kteří vystoupili na podporu nového vedení KSČ. V době hospodářské krize často zajíž­děl do míst stávek a ostrých třídních bojů: r. 1929 a 1932 působil na Mo­stecku (r. 1929 tu vydával cyklostylovaný časopis Stávka), r. 1931 v Duchcově a Frývaldově. Za svou politickou činnost byl několikrát za­tčen a vězněn. V r. 1930 strávil čtyři měsíce v Sovětském svazu. Se svými poznatky z návštěvy hlavních center jeho socialistické výstavby potom se­znamoval posluchače na četných přednáškách v Praze i mimo ni. V le­tech 1932-33 vykonával vojenskou prezenční službu. Od léta 1934 pra­coval dvacet měsíců jako dopisovatel Rudého práva v Moskvě; během svého pobytu hodně cestoval po evropské i asijské části Sovětského sva­zu, spolupracoval také s rozhlasem a kominternou.
Po návratu do Československa pokračoval v intenzívní novinářské a veřejné činnosti. V r. 1937 byl jmenován zástupcem šéfredaktora Rudé­ho práva. Po zákazu komunistického tisku uveřejňoval své práce v demo­kraticky orientovaných časopisech (Čin, Svět v obrazech, Včela, Světo­zor, Naše cesta, Nová svoboda), většinou pod různými pseudonymy a ši­frami (Karel Vojan, Jiří Štěpán, Jan Borovský, Josef Pavel, Petr Černý, Jan Bárta, -jef-, J. F. , jf aj. ), z nichž některé ovšem používal i dříve. V létě 1939 se s ženou uchýlil k rodičům do Chotiměře u Domažlic, kde se za­býval především studiem a psaním statí o literatuře. V r. 1940 se vrátil do Prahy. Po zatčení prvního ilegálního ÚV KSČ se stal jedním ze tří členů druhého ústředního výboru. Vydával Rudé právo, Českou ženu, Dělnické noviny, Tábor, Trnavečka a další ilegální listy. V dubnu 1942 byl zatčen a více než rok vězněn na Pankráci. V létě 1943 byl převezen do Drážďan, pak do Budyšína a Berlína-Plötzensee. Po vynesení rozsudku smrti zde byl 8. 9. 1943 popraven. Za účast v protifašistickém odboji a velkou osob­ní statečnost byl po válce prohlášen národním hrdinou. V r. 1950 mu byla udělena Mezinárodní cena míru in memoriam.
Literární a novinářské sklony se u Fučíka projevovaly již v dětských letech, za opravdové začátky lze však označit až literární a divadelní kritiky, které otiskoval v plzeňské Pravdě (1922-24) a v časopisech Proletkult (l923), Socialista (1923-24) a Pramen (1924-26). V literárně-kritických projevech vycházel z marxismu a názorů svého učitele R X. Šaldy, pod jehož vlivem se utvářelo jeho estetické cítění, smysl pro sepětí litera­tury se životem i pro vnitřní vývoj umění a hodnoty dřívějších vývojo­vých etap. Zprvu hájil především wolkerovský program proletářské lite­ratury (dokázal přitom upozorňovat i na její slabé stránky), později se přiklonil k avantgardnímu proudu revolučního umění, což se odrazilo i v jeho vstupu do Devětsilu (1926). Ve statích, které přinášelo Rudé prá­vo, Tvorba, Kmen či ReD, zdůrazňoval, že tvorba K. Biebla, K. Konráda, V. Nezvala, J. Seiferta nebo V. Vančury vyjadřuje revoluční postoj ke skutečnosti, i když tvárnými postupy se od proletářské literatury liší. Své názory na společenskou roli umění uplatňoval také při redigováni Kme­ne, kolem nějž soustředil mnoho předních osobností pokrokové literatu­ry a kritiky.
V divadelních kritikách ve 20. letech často polemizoval s oficiální dra­matickou tvorbou (hrami J. Hilberta aj. ), ideologicky poplatnou vládnou­cí třídě a zatíženou konvenčností, naturalismem a individualismem. Uměl však ocenit velké herecké výkony, všímal si i scénografické stránky jednotlivých představení. Teoreticky vycházel ze sovětské divadelní avantgardy, jejíž podněty u nás realizovali J. Honzl nebo E. F. Burian. Velkou pozornost věnoval Osvobozenému divadlu, jehož vývoj sledoval s přátelským porozuměním, nikoli však nekriticky.
Ve 30. letech napsal řadu reportáží z různých míst republiky, v nichž zachycoval hlavně vyhrocené sociální zápasy v době hospodářské krize (Reportáže z buržoazní republiky I-II, 1953), ale i atmosféru VI. sjezdu KSČ (Sjezd fronty, 1931). Jako reportér zajížděl také do ciziny (Vídeň, Mnichov aj. ). Ve svých reportážích mnohdy užíval formálních postupů moderní beletrie, což platí zvláště o reportážích a črtách ze Sovětského svazu, shrnutých do knih V zemi, kde zítra již znamená včera (1932) a V zemi milované (1947); první svazek obsahuje práce vytěžené z cesty do SSSR v r. 1930, druhý zobrazuje zejména život ve Střední Asii.
Kromě reportáží Fučík ve 30. letech zveřejnil velké množství politic­kých statí, polemik a glos (Politické články a polemiky I—II, 1954). Neza­pomínal však ani na literaturu a divadlo. Kritickým slovem provázel a ovlivňoval např. tvorbu V. Nezvala, M. Pujmanové i K. Čapka, hájil dí­lo J. Haška a J. Wolkera, polemizoval s obhájci svatováclavské tradice, nesmiřitelně odhaloval všechny projevy kulturní reakce. Svou kritickou činností se zařadil mezi přední tvůrce marxistické literární kritiky. V di­vadelních recenzích a statích se zaměřoval i nadále hlavně na Osvoboze­né divadlo a nově na D 34 E. F. Buriana. Požadoval tvorbu společensky účinnou, údernou a sdělnou, zároveň ovšem umělecky působivou. Sou­bory jeho 1iterárněkritických a divadelně-kritických prací byly  v 50. letech vydány ve svazcích Stati o literatuře (1951) a Divadelní kritiky (1936). Ve Fučíkově mnohostranné aktivitě měla své místo i činnost překladatelská (I. Bábel, R Pavlenko, V. Višněvskij) a editorská (Lenin o Tolstém, 1928).
Na konci 30. let byl Fučík již osobnosti vyzrálou lidsky, politicky i umělecky. Rezolutně tehdy vystupoval proti fašismu, varoval před ne­bezpečím války, aktivně působil v tisku i na veřejnosti. V tomto kritickém období napsal také brožuru Přijde nám Rudá armáda na pomoc? Značnou pozornost věnoval otázkám národních tradic a kulturního dě­dictví. Se zřetelem k potřebám doby se vracel především k době národní­ho obrození a význačným osobnostem 19. století. Výsledkem tohoto za­měření je v prvé řadě esej Božena Němcová bojující (1940). Fučík v něm interpretuje Němcovou jako ženu zápasící s předsudky, konvencemi a přetvářkou, jako autorku vytvářející novou podobu české prózy z hle­diska obsahového i formálního. Jeho studie měla výrazné aktuální poslá­ní a polemický charakter (Fučík polemizoval s chápáním Němcové jako spisovatelky utíkající do vysněného světa, jak ji prezentovali autoři mno­ha jubilejních statí z r. 1940, ale předtím i F. X. Šalda). V kontextu sou­dobé i dnešní literární vědy představuje významné, trvale platné dílo.
Sté výročí narození Julia Zeyera (1941) Fučíka podnítilo k napsání stu­die Chůva, v níž tohoto tvůrce charakterizuje jako básníka touhy po prá­vu, pravdě, národní i sociální spravedlnosti a odhaluje kořeny jeho tvor­by. Spolu s nedokončenou studií o Karlu Sabinovi (O Sabinově zradě, 1940), jež usiluje o objektivní pohled na Sabinovu osobnost a dílo, a ese­jem Božena Němcová bojující tato stať vyšla ve svazku Tři studie (1947). K těmto pracím je třeba ještě přičíst literárněhistorické stati (o J. K. Tylo­vi, J. Nerudovi, Národním divadle atd. ), které Fučík na počátku okupace otiskoval v různých periodikách včetně dětského časopisu Roj; tematicky k nim lze přiřadit i Otevřený list ministru dr. Goebbelsovi (1940) a ne­dopsanou studii z pankráckého vězení O povaze české literatury (1942); posmrtně z nich byly mj. vydány výbory Milujeme svůj národ (1948), Čte­ní o českých umělcích a buditelích (1960), Zářivé poselství (1973).
Fučík měl nesporné beletristické nadání. Svědčí o tom jeho novinářská práce, povídkové pokusy a zvláště fragment generačního autobiografic­kého románu Pokolení před Petrem (v r. 1958 vyšel ve stejnojmenném svazku se statěmi, články a literární pozůstalostí z let 1938-42), jehož necelé čtyři kapitoly obsahují náčrt prostředí autorova rodného Smícho­va, portréty rodičů a hrdiny Jana.
Vrcholné Fučíkovo dílo představuje Reportáž psaná na oprátce, jež vznikla na jaře 1943 ve vězení gestapa v Praze na Pankráci. Byla psána na malé lístečky, které se podařilo díky dozorci A. Kolínskému uschovat a na podzim r. 1945 knižně vydat. Fučík tu podává svědectví o protifaši­stickém komunistickém odboji, o stylu ilegální práce, líčí své zatčení, vý­slechy, portrétuje spoluvězně i komisaře gestapa. Reportáž psaná na oprátce je kniha hluboce lidská, působivá, přesvědčivá; má povahu dokumentu o době, lidských osudech a autorově optimismu a hrdinství, zároveň je však i osobitým uměleckým dílem řešícím otázky statečnosti a zbabělosti, humanismu a nelidskosti, vztahu k smrti apod. Pro českou literaturu má význam zcela mimořádný a také její ohlas ve světě je obrov­ský (byla přeložena do devadesáti jazyků). Několikrát byla již zdramati­zována a v r. 1961 zfilmována.
Po druhé světové válce vyšly Fučíkovy práce s předmluvami Gusty Fu­číkové a Ladislava Štolla ve dvanácti svazcích Díla Julia Fučíka (1945-63), od r. 1979 vycházejí v osmisvazkových Spisech Julia Fučíka. Mimoto z nich bylo uspořádáno mnoho výborů, např. Dopisy z vězení (1946), Julius Fučík revoluční novinář (1949), Lidé, bděte! (1950), O umění pro děti (1960), Ze zápisníků mladého Julia Fučíka (1963), Dobrodružství skutečnosti (1973), Obyčejný kapitalismus (1978). Samostatně byla mj. vy­dána bibliofilie Na Pjandži, když se setmí (1947), reportážní Historie stalingradského traktoru (1949) a Obsazení severního pólu (1954). Poválečná léta přinesla také několik vzpomínkových knih, zejména práce Gusty Fučíkové a Josefa Rybáka. Fučíkův život se rovněž stal u nás i ve světě inspirací pro mnohá díla dramatická, výtvarná a především literární (P. Neruda, Juliu Fučíkovi, 1952; L. Fuks, Křišťálový pantoflíček, 1978).
Fučíkovo rozmanité dílo vyrůstalo z úzkého kontaktu se životem, z po­chopení dosavadního společenského a kulturního vývoje, z víry v socia­listickou budoucnost. Je charakteristické dialektickou jednotou národ­ních a internacionálních aspektů, zápasem o člověka, o jeho myšlení a charakter. Patří ke stěžejním hodnotám naší meziválečné kultury a zá­roveň se jím otvírá nová, socialistická epocha.
Vytvořil: Mady
Upravil: janajau
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Fučík Julius'
Dnes je 03.03.2021
Před 44 lety se narodil(a) Zábranský David
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno