Před 67 lety se narodil(a) Strachota Václav
Hledej

Životopis : Závada Vilém

Vilém Závada se narodil 22. května 1905 v Ostravě – Hrabové. Otec byl chalupník a valcíř v hutích. Když se nevrátil ze světové války, živila rodinu matka. V. Závada byl jako velmi schopný žák po obecné škole přijat do tercie ostravského gymnázia a r. 1923 tu maturoval. Na FF UK v Praze potom studoval slavanskou filologii, češtinu a francouzštinu a ke konci studia připojil i knihovnictví. Po absolvování (1927) se stal redaktorem nakladatelství Adventina. Zde  spoluredigoval Rozpravy Adventina (1930-31), kde uveřejnil desítky referátů a recenzí a mnoho rozhovorů s významnými autory, např. s F. X. Šaldou, V. Vančurou, K. Čapkem. Od r. 1927 byl členem Devětsilu. V r. 1929 získal doktorát filozofie s disertací Václav Šolc, život a dílo (později vydanou s titulem Václav Šolc, básník Prvosenek). V těchto letech také navázal přátelství s básníky své generace V. Nezvalem, J. Seifertem, K. Bieblem a F. Halasem. R. 1933 odešel do  nakladatelství Melantrich a řídil Listy pro umění a kritiku (1933-37). B. Fučík, literární kritik, tehdejší ředitel nakladatelství, se stal jeho celoživotním přítelem. V r. 1937 začal V. Závada pracovat v Univerzitní  (později Státní) knihovně a v různých funkcích včetně ředitelské tu setrval do r. 1960, když současně spolupracoval s nakladatelstvím Československý spisovatel a byl funkcionářem Svazu čs. spisovatelů, kde působil až do konce života. Poctěn tituly, zemřel 30. listopadu 1982 v Praze.
První Závadovy básnické kroky jsou spjaty s poetismem, avšak jen tvůrčí technikou, protože jeho základní životní pocit, formovaný od dětství chmurným a neradostným Ostravskem a strastiplným životem rodiny bez otce, se nemohl změnit veselým, poetistickým viděním světa. Sbírka Panychida, tedy slavnost za mrtvé, věnovaná V. Nezvalovi, nesoucí jednak motto z Apollinaira a inspirovaná metodou jeho Pásma, má jako druhé heslo „Pravdu! Trpkou pravdu! “, která je hořká a zraňující.
Tento životní pocit neustoupil, naopak ještě zesílil ve druhé sbírce Siréna (sem byl později začleněn i bezprostředně předcházející Pašijový týden). „Svět Závadův je svět zcela odbožštěný, propadlý ďáblu ohyzdnosti a surovosti, těžký k nepozdvihnutí a k neunešení, kalný k neprozáření... To je svět poválečného zoufalství, závislý sám do sebe, do své zloby, pustoty a neplodnosti. Závadův člověk ochořelý a osiřelý ve všem, duší i tělem, žije nebo lépe živoří v hnusu, temnotě, slizu, prokletý Bohem, v plen vydaný ďáblu... Závada je pravý opak Nezvalův. “ (F. X. Šalda) Tomu odpovídá i naturalistický jazyk a nemelodický, přerývaný, nepravidelný verš.
Změna v Závadově poezii nastala po pěti letech ve sbírce Cesta pěšky, kde již zmizely barokní obrazy rodného kraje, i když zůstává drsný a tvrdý; je to však kraj prostých lidí spjatých se zemí, v níž básník nachází symbol jistoty. V této sbírce byl spatřován jednak nástup k socialismu, v jiném pojetí přiblížení se ke spirituální poezii v následující sbírce Hradní věž, s návratem k základním Závadovým pocitům tragického vidění světa. Je pokládána za jeden z vrcholů Závadovy tvorby. Sbírka má dva oddíly: obraz ztraceného ráje a lásku v různých podobách, z nichž láska mateřská je nejcennější a trvalá. Atmosféra Hradní věže je dobově příznaková svými kontrasty.
Povstání z mrtvých obsahuje básně vznikající už v době války, které jsou jejím přímým ohlasem. Další Závadovy knihy veršů Město světla a Polní kvítí již podléhají schematismu, rétooričnosti a didaktičnosti poúnorové socialistické poezie.
Po delším mezidobí, kdy V. Závada psal verše pro děti, vyšla jeho sbírka Jeden život, jež je novým návratem k dřívější poetice a jistým bilancováním dosavadního vývoje. To pokračovalo básnickou knihou Na prahu, poznamenanou přicházejícím stářím a vědomím neodvratně se blížící smrti, celkově pak nechtěně symbolizující práh následných temných desetiletí. Vůbec poslední Závadovy verše ve sbírce Živote, díky, která je třetí bilancí tvorby, jsou neseny smířlivým tónem zachovávajícím jak celoživotní autorovo směřování, tak loajalitu k nárokům dne.
Ze Závadových esejů je významný Za Otokarem Březinou. Překladatelské dílo Závadovo zahrnuje evropské i mimoevropské básníky, často ve spolupráci s filology specialisty (např. s hebraistou S. Segertem přebásnil biblickou starozákonní knihu Jobovu, aj).
Dílo

Jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné tragického životního pocitu. To patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí. Jeho díla lze označit až za nihilistická. Je patrný velmi silný vztah k rodnému kraji.

Panychida (1927) – slavnost za mrtvé, vzpomínky na první světovou válku. Život zde vidí a vnímá jako naplnění bolesti a smutku. Použil některé prvky tehdy vrcholícího poetismu, avšak místo jejich víry v „krásu všech věcí“ objevoval tíži a tragiku života.
Siréna (1932) – tyto básně jsou opět ponuré; temný životní pocit a pesimismus přerostl až ve zhnusení životem, v barokně křečovitou apokalyptickou vizi rozkladu a zmaru světa. Spatřuje ve své současnosti (až máchovskou) nicotu.
Cesta pěšky (1937) – obrat v Závadově poezii v čase ohrožení národní samostatnosti; opustil dosavadní naturalistický styl a začal hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti. Zde je nalezl ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v úzkém sepětí s rodným Ostravskem, které se mu – aniž by ztrácelo hrůznou monumentalitu – stalo zdrojem sociální a národní naděje.
Hradní věž (1940) – návrat k výchozím tragickým pocitům a postojům a k abstraktně symbolizující poezii. Objevuje se zde však smír se světem. Místy jsou patrné jeho obavy o národní osud. Věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje.
Povstání z mrtvých (1946) –
Město světla (1950) – vliv poúnorových požadavků na socialisticky orientovanou tvorbu, který vnesl do jeho veršů schematismus, rétoričnost a didaktickou přímočarost.
Polní kvítí (1955) – místy násilná, ale cenná osobitá reakce na deformaci života padesátých let, způsobenou kultem osobnosti.
Jeden život (1962) – opět zniternil svůj básnický projev a obrátil se k zásadnějším otázkám lidské existence i k metaforickému bohatství svých tvůrčích počátků. Básně z rodného kraje (Ostravska).
Na prahu (1970) – vrcholná kniha jeho poválečné tvorby, přináší filozofující, nelítostnou až drásavou bilanci člověka stojícího před branami smrti. Navzdory převážně osobní existenciální problematice se stala sugestivním výrazem obecnějšího dobového depresivního pocitu úzkosti, strachu a beznaděje.
Živote, díky (1977) – umírněný optimismus a smírné vyrovnání se se životem

Dětská literatura

Jdou vojáci jdou
Mám rád svou maminku
Půjdu do mateřské školky
U maminky, u tatínka

Kromě vlastní tvorby překládal (převážně poezii) z těchto jazyků: němčiny, ruštiny (Alexej Nikolajevič Tolstoj), francouzštiny, rumunštiny (Mihai Eminescu), slovinštiny (poezie 20. století), slovenštiny (Ján Kostra), polštiny (Jarosław Iwaszkiewicz), bulharštiny (Atanas Christov Dalčev) a s jazykovou pomocí odborníků také z hebrejštiny (kniha Pláč, kniha Jób), perštiny (Omar Chajjám), maďarštiny (Endre Ady, Attila József).
Vytvořil: Tomcek
Upravil: ota61
Zdroj: Wikipedie, Čeští spisovatelé deseti století

'Životopis autora Závada Vilém'





Dnes je 17.09.2019
Před 84 lety se narodil(a) Kesey Ken



Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno
Kniha návštěv | Antikvariát | Všeobecné podmínky užívání a ochrana osobních údajů
Mapa stránek | Podpořte nás | Partneři | Odkazy | Publikování | RSS 2.0 | Nápověda | Kontakt