• Životopis
• Tvorba (26)
• Komentáře (0)
• Hodnocení (0)

Hájek Jiří (1919) - Životopis

Literární a divadelní kritik i literární historik; jako kritik důsledně prosazuje socialistický realismus a marxistický přístup k tvorbě; jako literární historik se věnuje především dílu Marie Majerové a vývoji české kritiky.
 
Otec byl majitelem truhlářství v Pacově. Syn Jiří, narozený 17. 7. 1919, absolvoval nižší gymnázium v Pelhřimově. Po otcově před­časné smrti v r. 1933 a úplném zproletarizování rodiny dokončil střední školu jako stipendista na reálném gymnáziu v Libni (1938). Od r. 1934 žil v Praze.
Pod dojmem prudké sociální proměny chlapce z maloburžoazní rodiny v proletářského studenta a pod vlivem prostředí proletářské Libně a pokrokových profesorů na reálném gymnáziu v Libni i četby a návštěvy pokrokových divadel začal už v r. 1935 pracovat ve studentském protifašistickém hnutí Mladá kultura a od r. 1936 psát pod pseudonymem Jiří Buřič do stejnojmenného časopisu verše (pod vlastním jménem publiko­val poezii ve Studentském časopise) i publicistické stati. Na jeho vývoj v té době silně působila sovětská literatura (M. Šolochov, M. Gorkij, V. Majakovskij, B. Pasternak), dále U. Sinclair, J. London, A. France a R. Rolland, inscenace Osvobozeného divadla a E. F. Buriana a sovět­ský film. V r. 1937 se stal členem KSČ, na podzim 1938 začal na filozofické fakultě Karlovy univerzity studovat českou a francouzskou literaturu. (PhDr. 1950 prací Marie Majerová, CSc. 1978 prací Principy, metody a problémy současné literární kritiky. ) Jako vysokoškolák bydlící v teh­dejší Masarykově koleji byl v prvním roce německé okupace 17. 11. 1939 deponován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn do dubna 1942 a kde na jeho duchovní vývoj měli hluboký vliv němečtí ko­munisté - herec Edgar Bennert a politik a filozof Fritz Selbmann (odtud Hájkův zájem o německou literaturu a drama). Neméně důležitý byl pro Hájka i vliv A. Zápotockého, J. Dolanského a dalších českých komunis­tů, kteří v táboře vedli účinné politické „školení". Po propuštění se celý rok léčil z tuberkulózy; do ilegální politické práce se znovu zapojil ve skupinách Pochodeň a Předvoj, v r. 1944 se stal členem IV. ilegálního ÚV KSČ.
Po Květnu pracoval jako redaktor Rudého práva a Tvorby (do r. 1948), v letech 1949-51 ve vedení dramaturgie Československého státního fil­mu, v letech 1951-53 byl kritikem z povolání, 1953-59 vedoucím re­daktorem a šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta, od r. 1959 do 21. 1. 1968 šéfredaktorem Plamene (sesazen novým výborem SČSS, pro­tože nerealizoval jeho protisocialistickou politiku v koncepci časopisu), 1968-69 řídil redakci beletrie v nakladatelství Svoboda, 1969-77 týde­ník Tvorba a od r. 1977 působil jako profesor na katedře dějin umění a estetiky na filozofické fakultě Karlovy univerzity (přednášel teorii literatury a literární kritiku) a vedl divadelní oddělení Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze.
Těžiště práce Jiřího Hájka je ve studiích ze současné literatury a v kritikách literárních a divadelních. Soustavně se věnoval dílu Marie Majero­vé, k jejímuž odkazu se několikrát vrátil: nejdříve vznikla rozsáhlá monografie Národní umělkyně Marie Majerová (1952), poté populárně vědná drobná studie Marie Majerová - básnířka českého lidu (1952), poté "problémová" monografie Marie Majerová aneb Román a doba (1962, v novém vydání 1973) a nová studie k 100. výročí autorčina narození Marie Majerová (1982).
Studie o Majerové nebyly však vstupem Hájkovým do literární vědy; na počátku je nevelký soubor studií a článků Generace na rozhraní (1946), v němž se zamýšlel nad problematikou pokolení poznamenaného čer­stvou válečnou zkušeností. Pak následovaly drobné popularizační studie věnované pokrokovým postavám české literatury 19. století: Josef Kaje­tán Tyl básník revolučního roku 1848 (1950), Václav Šolc - pěvec probuzení českého pracujícího lidu (1951), Tylova Tvrdohlavá žena, bojovná hra re­volučních let 1948-49 (1954), Jak pracovat s uměleckou literaturou (1954). Svazek reportáží ze Sovětského svazu vydal s názvem Srdce světa (1950).
Jeho studie a články i dílčí recenze vycházejí ze sledování vztahu umění a života a prohlubují teorii socialistického realismu. Kromě analýzy uvedených autorů napsal předmluvy nebo doslovy především k dílům J. Glazarové, J. Weisse, F. Hrubína, G. Včeličky, I. Javora, K. Čapka, T. Svatopluka, L. Suchého, z německých spisovatelů F. Schillera a K. Opitze. Z němčiny překládal F. Holderlina (podílel se na svazku Torzo odkazu, 1944). Uspořádal sborníky Rozhled (1954) a Souvislosti a perspektivy prózy (1963, s F. Benhartem). Je bytostný polemik, jeho vy­stoupení mají často diskusní osten. Kromě jména Jiří Buřič užívá i pseu­donym Nemicus (především v týdeníku Dikobraz).
Soubory jeho kritických studií vycházely knižně s názvy Literatura a život (1955, o současné próze), Čas dramatu (1957), Osudy a cíle (1961), Lidská situace (1966), Konfrontace (1972), Letorosty (1974), Různočtení (1982). Rozšířený referát z konference Svazu československých spisovatelů (1956) vyšel s titulem Problémy a výhledy dnešní prózy (1957). S příčinami a projevy krizového období v politice i v umění se bezprostředně vypořádal studií Mýtus a realita ledna 1968 (1970). Ve všech těchto statích reaguje Hájek pohotově na dobové otázky, sleduje směřování současné literatury a obhajuje metodu socialistického realismu. Zvláště aktuální problematiku řeší ve svazku Konfrontace, shrnujícím stati z let 1966-71. Dokládá v nich, že to nebyla především literární díla, která způsobila v krizových letech největší škody, ale v první řadě revizionistická a anti-socialistická publicistika (psaná ovšem často spisovateli). Analyzuje také přínos Bertolta Brechta socialistické literatuře, dílo Hrabalovo a Páralovo, vývoj časopisu Plamen, jehož byl redaktorem, atd.
V Hovorech o kritice (1978) osvětlil principy marxistické kritiky, její me­tody a cíle, analyzuje malé žurnalistické formy kritiky a pak se zabývá historickou cestou české kritiky v 19. a 20. století, přičemž zvláštní pozor­nost věnuje Šaldovi. Na tuto knihu zčásti navazují Boje o realismus (1979), pět studií, které hodnotí boje o realismus od Karla Sabiny (jemu je věnována první studie) po vznik socialistického realismu, jejž sleduje ve třech etapách; dělnická literatura z konce 19. století, proletářská litera­tura 20. let minulého století a socialistická tvorba 30. let minulého století. K výročí autora Dobrého vojáka Švejka přispěl důkladnou monografií Jaroslav Hašek (1983), přinášející především ideový výklad díla.
Dílo Jiřího Hájka docelují i vlastní beletristické pokusy, vzpomínková kniha Už jdem po ulici (1976), která zachytila zrání generace od 30. let minulého století po Květen, zvláště formování pokrokového studentského hnutí, Mnichov, ilegální činnost za okupace, a výběr z celoživotní žně veršů Co  včera říkali jsme... (1979), představující občanskou poezii od 30. let po dnešek.
'Životopis autora Hájek Jiří (1919)'