Havlíček Jaroslav - Životopis


Autor z generace poznamenané na prahu života zážitky první světové války; originální prozaik, v jehož psychologicky exponovaném díle se prolíná realistický popis se snovou obrazností, ironie s účastností na lidských osudech.
 
Pochází z Jilemnice v Podkrkonoší, kde se narodil 3. 2. 1896 jako druhý syn v učitelské rodině. Studoval na gymnáziu a na reálce v Jičíně. Jeho touha stát se malířem nenašla odezvu u rodičů, proto po maturitě (1913) absolvoval roční abiturientský kurs při obchodní akademii v Chrudimi. Důležitým mezníkem Havlíčkova života byly zážitky z prázdnin 1913, kdy se v Jilemnici, díky studentům, vytvořilo plodné kulturně společen­ské ovzduší, do něhož Havlíček přispěl spolu s bratrem tzv. Jilemnickými písničkami a kde poznal svoji budoucí ženu Marii Krausovou, s niž se v r. 1921 oženil. Peripetie milostného vztahu a jejich význam pro autoro­vu tvorbu přináší lyrizovaná novela Máňa (psaná v r. 1925), jeden z prvních Havlíčkových literárních pokusů, který byl vydán z pozůstalos­ti teprve v r. 1981.
Na počátku první světové války Havlíček krátce studoval v Praze na vysoké škole obchodní vědy, v r. 1915 byl odveden, absolvoval důstojnickou školu v Kadani a na podzim 1916 byl odvelen na ruskou frontu, již po zranění vystřídala italská. Od r. 1919 se stal úředníkem Živnobanky v Praze; zpočátku pracoval v účtárně, později v devizovém oddělení. Úřednická práce stála v cestě jeho literární tvorbě, které se mohl věnovat až v noci. Fyzicky vyčerpán, podlehl 7. 4. 1943 zánětu mozkových blan.
V r. 1924 debutoval prostřednictvím Antala Staška ve Zvonu tradiční­mi verši; básně příležitostně publikoval po celý život. Dále přispíval do Národních listů, později do Cesty, kde otiskoval i povídky, podobně jako v Severu a východu, v Lumíru a v Českém slově.
Havlíčkova tvorba patří ke složitým jevům české psychologické prózy, v niž tvoří specifický celek svou myšlenkovou náplní,  dialekticky kon­trastním viděním světa, způsobem utváření postav a jejich začleňováním do děje i místem kompozice ve struktuře díla. Pro Havlíčkovy knihy je příznačná pevná dějová linie a filozoficky podložená psychologická analytičnost, s níž Havlíček zobrazoval niterné dění svých maloměstských hrdinů, baladičnost a osudovost, ironické napětí a záliba v bizarních situacích, smysl pro protiklady, mezní situace a groteskno, pro střetání dobra a zla a řešení problematiky viny a trestu, významnost detailu pro výklad celku. Námětově vychází Havlíček ze své autobiografie a ze znalosti ma­loměstských poměrů rodné Jilemnice, překřtěné v prózách někdy na Jivno, jindy na Olšinu, s širším okolím potom na Vejrychovsko. Z žánrové­ho hlediska lze rozčlenit jeho dílo do tři navzájem souvisejících a doplňujících se celků: jednak na romány, vydané většinou za autorova života, dále na novely (Zánik městečka Olšiny, Synáček), romaneta (Jaro v do­mě, Smaragdový příboj) a delší povídky (Komtesa Camilla, Útěk z civili­zace, Kamenný orchestr) a téměř na stovku drobných próz, z nichž někte­ré označoval termínem vzdoropohádky. Jak je zřejmé z rukopisné pozů­stalosti, mnohé novely nebo romány vznikaly přepracováním kratších povídek a chronologie jejich publikování se neshoduje s dobou vzniku.
Bibliofilskému vydání povídek Knihožrout (1929) a Smrt bibliomanova (1931) předcházel časopisecký debut části povídkového cyklu Neopatrné panny (knižně 1941), který přinesl psychologicky věrné postižení tragiky osudů dívek marně toužících po milostném a životním naplnění v malo­městské atmosféře, poznamenané morálním pokrytectvím. Pro naturalis­tické prvky v povídkách byl Havlíček charakterizován soudobou kritikou jako pokračovatel naturalistického pesimismu K. M. Čapka-Choda.
Kratší prózy psal v rozmezí let 1927-43 a je pro ně typická námětová cykličnost. Většinou zůstaly v rukopisné pozůstalosti. Kromě zmarně­ných ženských osudů staly se jejich častým inspiračním zdrojem vzpo­mínky na dětství, v nichž hrály důležitou roli sny s fantomy smrti. Pro­zkoumání lidské duše do nejtajnějších zákoutí a vykreslení vnitřně boha­tých a rozporných charakterů umožnila Havlíčkovi kriminální povídka s neschematicky pojatými nositeli kontrastů - hrdinou i poraženým. So­ciálně kriticky zaměřená vzpoura mládí proti moralizujícímu šosáctví a životní nudě, rozpornost iluzí a deziluzí, spojení fantaskních a realistic­kých elementů i ironický humor charakterizuje tzv. čertovský a flamendrovský cyklus. Všechny tyto prózy soustřeďuje Zázrak flamendrů (1964), zatímco částečně autobiografické povídky, psané v rozmezí šestnácti let, o drobném úředníkovi Janu Kalvachovi, prodávajícím svůj čas kapitalistovi, místo aby se věnoval umělecké tvorbě, zaujímají část Prodavače času (1968). Tyto povídky vyšly později pod titulem Kalvach (1976). Ze speci­fické kombinace pohádkových motivů a vzpomínek vznikly Vzdoropo­hádky (1954). Výbor z povídek již publikovaných byl pojmenován Neklidná srdce (1912).
Z vyhraněného antiiluzivního životního názoru, s patrnými vlivy Dostojevského a Arcybaševa, vyrůstá tvárné ještě nepropracované romaneto Jaro v domě (psáno v r. 1927, vyd. 1973). Antiiluzivnost jako základ­ní stavební prvek prostupuje také retrospektivně vyprávěné delší povíd­ky Komtesa Camilla (1941, ve sborníku Milostný kruh), příběh milostné­ho vzplanuti kočovného herce k domnělé šlechtičně, kulminující drastic­kým rozčarováním, a Útěk z civilizace (1941, ve sborníku Dvanáct poutí světem), dramatické vystřízlivění z mladických představ o dobrodružném a snadném životě na exotickém Tahiti. Do linie jinotajné protifašistické tvorby se Havlíček začlenil epicky čistým, ideově jednoznačným a sdělným Kamenným orchestrem (1944, stej­nojmenný sborník). Povídka oslavuje krásu Prahy, povznášející sílu umě­ní a soudržnost prostých lidí, jimž víra v pomíjivost brutality pomáhá překonávat pokořování a útisk. Láska k Praze a symbolika dočasností ná­silí a zmaru prostupuje ještě psychologickou studii zla, nedokončené ro­maneto Smaragdový příboj (1946, spolu s dalšími povídkami).
Příběhy zplanělých životů Neopatrných panen předznamenávaly osud hrdinky první části zamýšleného cyklu o Vejrychovsku, která vyšla v r. 1935 pod názvem Vyprahlé touhy (tento titul si vynutilo nakladatel­ství), až r. 1944 přepracována a s původním názvem Petrolejové lampy.
Úmysl pokračovat v cyklu o Vejrychovsku se promítl do nedokončené­ho románu Vlčí kůže (1967), který z rukopisné pozůstalosti připravil k vy­dání Josef Rumler s rekapitulací primárních motivu první části cyklu a s rekonstrukcí předpokládaného závěru. Promítl se i do druhého vydá­ní Petrolejových lamp vsunutím příběhu dravého a bezcharakterního účetního, jednoho z protagonistů torza Vlčí kůže, jehož děj rozvíjí osudy několika postav z Petrolejových lamp před odchodem na frontu první světové války. Autobiografické rysy jsou patrny na postavě Jendy Pavlí­ka.
S jilemnickým románovým cyklem úzce souvisí i novela Synáček (1942).
S jilemnickým regionem souvisí i novela Zánik  městečka Olšiny (1944, spolu s dalšími povídkami). Využívá vzájemného prolínání snové obraznosti a popisného realismu k dosažení estetického účinu a společenské kritičnosti. Motivicky se váže k čertovskému cyklu.     
Za umělecky nejdokonalejší bývá považován formálně klasicky vyvá­žený román Neviditelný (1931), v němž podal Havlíček skvělou studii ší­lenství, projevujícího se sebeklamem neviditelnosti. Vyhraněnější sociální typizace prostupuje román Ta třetí (1939), opět s motivem smrti. Jeho slabošský ústřední hrdina, znovu odhalovaný ze­vnitř, zničí svým sobectvím lásku dvou žen a podle autorových slov končí „pro nedostatek světového názoru“ sebevraždou. Vedle negativního typu povrchního, bezzásadového úředníčka usiluje tentokrát Havlíček, dů­sledněji než v Neviditelném, o vytvoření kladné ženské postavy, převažu­jící morální silou a pravdivostí, jako pendant k rozkolísanosti a pokrytec­tví mužského nositele životního stylu morálně narušené měšťácké vrstvy. Zavádějící název Ta třetí kritika většinou mylně vykládala, ztotožňovala jej se smrtí, zatímco spisovatel chápal třetí možnost jako „váhání mezi dvěma“.
Posun k životnímu kladu představuje Havlíčkův nejbásnivější mnohovýznamový román Helimadoe (1940), nazvaný podle počátečních slabik jmen pěti dcer podivínského maloměstského lékaře, rebelujícího proti tyranii konvencí, ale zároveň přísně střežícího zavedený rodinný řád. Rea­listickou osu románu s výraznou kresbou postav prostupují romantické prvky, vnášené sem po linii studenta z bohaté rodiny, častého lékařova pacienta, vyprávějícího retrospektivně děj. Konfrontace dvojího rodinné­ho prostředí a především křehké předivo milostných vztahů otvírá per­spektivu úspěšné revolty proti konvencím a malosti.
Havlíčkovo filmové vidění našlo své uplatnění ve scénáři k filmu Barbora Hlavsová (prem. 1943, knižně 1972) o staré venkovské ženě dobro­volně splácející synem zpronevěřené peníze. Jako námět k filmovému zpracování posloužily ještě Petrolejové lampy a Ta třetí (1969), k televiz­ním inscenacím Neviditelný a některé z povídek. Dílo Jaroslava Havlíčka vyšlo v letech 1956-72 v osmi svazcích.
Vytvořil: Mady
Upravil: janajau
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Havlíček Jaroslav'
Dnes je 03.12.2022
Před 401 lety se narodil(a) Balbín Bohuslav
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno