Hora Josef - Životopis


Přední básník české moderní poezie, představitel proletářského proudu na počátku 20. let 20. století, později autor melodických meditativních veršů a poezie domova a národních tradic, prozaik, autor sociálních a politických románů a povídek, průkopník marxistické teorie a kritiky a významný překladatel zejména z ruské a německé poezie, klasické i moderní.
 
Pocházel z Roudnicka, z kraje pod Řípem, kde se narodil v selské rodině v Dobříni 8. 7. 1891; měl dva sourozence. Otec brzy usedlost prodal a koupil si dům v Praze, ale za tři roky jej musel pro dluhy prodat a rodi­na se rozešla. Syn Josef odešel k babičce a dědečkovi do Dobříně, odtud s babičkou zpět do Roudnice. Tam vystudoval gymnázium (1902-10) a pod vlivem Vrchlického, Sovovým, Březinovým a Macharovým  se po­koušel o první verše a prozaickou tvorbu. První báseň mu vyšla ve Vesně r. 1908; od r. 1910 tiskl soustavně verše, povídky, literární recenze a úva­hy v několika dobových časopisech a novinách.
Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale většinou žil v Roudni­ci, obracel se stále víc k literární práci a žurnalistice a soustavně psal do sociálně demokratického týdeníku Rudé proudy a jiných časopisů a novin fejetony, úvahy, črty a básně. V r. 1915 se stal redaktorem místních novin Podřípan; v redakci se seznámil se Zdenkou Janouškovou, s níž se r. 1919 oženil a měl dceru. Mezitím dokončil v r. 1916 právnické studium a za přispění Ivana Olbrachta se r. 1918 dostal do redakce Práva lidu a vedl jeho kulturní rubriku. Po založení Rudého práva přešel do jeho kulturní redakce a řídil ji téměř deset roků (1920-29). Po V. sjezdu komunistické strany byl ještě s jinými spisovateli vyloučen ze strany, našel si místo ve­doucího kulturního redaktora v Českém slově a založil si rovněž vlastní časopis Plán; vyšly z něho pouze neúplné dva ročníky (1929-30). Podnikl několik cest po Evropě - do Itálie (1924), jako člen kulturní delegace na oslavy 1. máje do Sovětského svazu (1925), do Paříže (1930), na oslavy univerzity v Turku do Estonska (1932), do Budapešti (1933), do Lublaně (1938). Ve 20. a 30. letech  se stal uznávaným představitelem čes­ké kultury a literatury a v r. 1934 byl zvolen předsedou antifašistické Ob­ce československých spisovatelů a zastával tuto funkci do r. 1939. Když u něho propukla těžká nervová choroba virového původu, nejdřív odešel na zdravotní dovolenou a v r. 1943 do penze. Zemřel 21.6.1945 v Praze; příštího dne byl jako první autor u nás prohlášen in memoriam za národ­ního umělce.
V jeho literárním díle se promítají společenské a politické problémy od počátku první světové války, období 20. a 30. let, nástup fašismu a ohro­žení národní existence. Hlavní Horův význam spočívá především v básnické  lyrické a lyrickoepické tvorbě. Prvotina Básně (1915) byla oceněna  v soutěži fondu Julia Zeyera a shrnuje verše, které Hora psal od r. 1910. Podobně jako druhá sbírka Strom v květu (1920) stojí ve znamení vitalismu, nového pocitu a kultu života, navazuje zčásti na Neumannovu notu smyslového lyrismu, intimní, společenské i civilizační poezie. V Horo­vých verších těchto dvou sbírek se však ozývají samostatné rysy meditativní lyriky, odhmotnělého výrazu a pojetí času jako vztahu mezi plností prožívaného okamžiku a plynoucího proudu.
Současně se Stromem v květu vydal Hora sbírku Pracující den (1920), kterou se přihlásil k tzv. proletářské poezii; většina veršů byla psána v le­tech 1917-20. V různých motivech básní této knihy proniká naděje na sociální revoluci, která se stane činem společenské spravedlnosti, v bás­ních se ozývá kolektivní soudržnost a oslava lidské práce. Rovněž násle­dující sbírka Srdce a vřava světa (1922) pokračuje v linii proletářské lyriky a promýšlí cestu za proletářským uměním. Hora doplnil sociální ná­měty soukromou, intimní notou, rozumové poznání vyvážil poznáním smyslovým a citovým a obohatil výraz zejména o písňovost a vzdušnou melodičnost verše. Bedřich Václavek nazval Horu tohoto období „bás­nickým didaktikem proletářské revoluce, střežícím její všelidský smysl“. V Bouřlivém jaru (1923) se projevil ústup od patosu a tematiky proletář­ské poezie. S novým vnímáním v české poezii v polovině 20. let, přede­vším s poetismem, se Hora vyrovnal sbírkou Itálie (1925). Je to výběr z většího souboru básni, které Hora v té době napsal. Soubor Struny ve větru (1927) vznikl rovněž jako výběr veršů, které byly inspirovány příležitostným po­bytem v Sovětském svazu.
Po sbírkách Mít křídla (1927) a Deset let (1929), které se snažily bilan­covat Horovu zkušenost v uplynulém období, vydal básník sbírku Tvůj hlas (1930), která znamená předěl v jeho poezii; v této nové cestě pokra­čoval ještě v dalších knihách Tonoucí stíny (1933) a Dvě minuty ticha (1934). V Horových básních sílily návraty do minulosti, vnímáni života jako snu a stínu, tesklivé a rezignované nálady, vyrůstající z pocitu osa­mění, bezmocnosti i myšlenky na smrt. Těmito sbírkami se Hora zařadil do proudu české spirituální poezie v první polovině 30. let.
Knížka Tiché poselství (1956) shrnuje vzpomínkové a příležitostné bás­ně, vyjadřuje zčásti prožitky a dojmy z pobytu na Slovensku; objevují se v ní některé nové rysy - příklon k životu a obroda smyslů. V Máchov­ských variacích (1936) Hora oslavil 100. výročí Máchovy smrti a prokázal vnitřní spřízněnost své poezie s velikým básníkem Máje, ale i vlastní umělecké pojetí jeho odkazu. Politický vývoj na konci 30. let, nástup fa­šismu a ohrožení země napojily Horovu poezii novými pocity, myšlenka­mi a motivy. Hora patřil k těm českým básníkům, kteří vyjádřili atmosféru onoho osudového období zvlášť výrazně a přesvědčivě. V knize Domov (1938) vybral nejlepší verše, které vycházely časopisecky v letech 1936-37. Jan houslista (1939) je lyrickoepická básnická povídka, psaná pod formálním vlivem Puškinovým, kterého v té době překládal. Téma­tem knihy je návrat k domovu a hledání společné odpovědnosti za osud země. V dalších básnických knihách se vedle jiných motivů ozývají také ohlasy Horovy těžké nemoci. Zahrada Popelčina (1940) má dvě části, z nichž Rekviem (1940) vyšlo předtím samostatně. Sbírka Proud (1946) vznikla na počátku 40. let, vrací se do vzpomínek a obsahuje básně život­ního uklidnění a smíření. Zápisky z nemoci (1945) psal Hora v letech 1942-45 a do větší lyrickoepické skladby Život a dílo básníka Aneliho (1945) vložil v jinotajném orientálním rouchu své životní osudy, filozofii a zkušenosti. Další skladbu Pokušení (1946) básník už nedokončil a zůsta­la torzem.
K Horovu básnickému dílu patří ještě soubory satir, pamfletů a epigra­mů Z politické svatyně  (1924) a Popelec (1934).
Horova poezie pokračuje tvůrčím způsobem v tradici Máchově, Vrchlického, Sovově, Neumannově a Tomanově; vychází ze smyslového prožitku a pocitu, ale zároveň jej doplňuje intelektuálním prvkem a uceluje reflexi a meditací, Horovy básně stavějí na niterném ladění a na melodičnosti a harmonii verše.
Horovo prozaické dílo je mnohem menší než dílo básnické a nedosa­huje jeho významu; ale přece jen závažně doplňuje básnickou tvorbu, hlavně v tom, že se soustřeďuje na společenské a politické pohnutky a dobový sociální rámec. Hora se věnoval próze už od počátku své lite­rární dráhy; první povídku otiskl v r. 1908 a po ní hlavně v krajinských novinách a časopisech ještě další. Po válce shrnul dvě povídky s praž­skou a válečnou tematikou pod název Hliněný Babylon (1922). Současně vydal také aktuální dokumentární román Socialistická naděje (1922). Probuzení (1925) je soubor povídek, v němž Hora využil starších prací a v němž po­dal kritiku pokřivených postav a společenských poměrů. Množstvím postav je zalidněn kronikářský román Hladový rok (1926) s podtitulem Příběh města.
Pod názvem Smrt manželů Pivodových (1928) vydal Hora novelu, v niž se snažil výrazněji než v předchozích pracích podat osud hlavního hrdiny vyprávění. Rovněž poslední Horův román Dech na skle (1938), vydaný až po desetileté přestávce, se soustřeďuje na charakter a osu­dy hlavního hrdiny na pozadí současných společenských poměrů.
Významnou součástí Horova díla jsou práce literárně-teoretické a čin­nost kritická. Souvisejí s celým básníkovým uměleckým vývojem a s jeho žurnalistickým povoláním. Hora více než třicet roků pilně sledoval a bystře komentoval vývoj české i světové literatury, psal úvahy, přehledy a kritiky o poezii a próze do mnoha časopisů a novin. Po léta pracoval v Právu lidu, Rudém právu a Českém slově, kde tiskl své soudy o básnických a prozaických knížkách, ale uveřejňoval kritiky také v četných dalších tribunách. Hora chápal literaturu a umění v sociálních a dobových souvislostech jako nástroj společenského pokroku a zlidštění člověka, jako službu lidu a národu, jako pokračování kladných lidových a národních tradic a jako odraz vztahů mezi lidmi. Na počátku 20. let napsal brožurku Kultura a třídní vědomí (1922), kterou vstoupil do diskusí a úvah o proletářské literatuře a rozvoji socialistického umění a kterou se stal jedním z průkopníků marxistické teorie literatury; zastával v něm stanoviska blízká zejména pojetí Jiřího Wolkera. Jiná samostatná knižní práce Literatura a politika (1929) má obranný charakter a byla napsána jako polemika po Horově vyloučení ze strany. Do knižnice Postavy a dílo, kterou v r. 1935 založil a řídil, přispěl monografií Karel Toman (1935), te­dy o básníku, který byl blízký jeho vlastnímu cítění a pojetí poezie. Kro­mě toho uspořádal a napsal studii k Básním (1928) St. K. Neumanna (společně s J. Seifertem), vydal antologii Mladá česká poezie (1931), Vý­bor z díla A. Macka (1932) a sborník F. X. Šaldovi (1932). Ostatní práce a kritiky vycházely v novinách a časopisech (Akademie, Právo lidu, Rudé právo, České slovo aj.). Hora soustavně sledoval současnou českou poe­zii i prózu, věnoval se zejména tvorbě svých druhů a mladé generaci. Z jeho statí a recenzí vyšly výbory Poezie a život (1959) a Duch stále se rodící (1981). S básníkovou kritickou činností volně souvisí i zmíněná sbírka veršovaných výpadů na „svět a kumšt“ Popelec.
Rozsáhlé je Horovo dílo překladatelské. Hora tlumočil německé básníky (Goetha, Schillera, Chamissa, Nietzscheho, Hofmannsthala), spolu s Otonem Berkopcem básníky slovinské, překládal i z poezie charvátské (I. Mažuranice). Nejvíce se však věnoval literatuře ruské. Překládal i romány, ale nejvýznamnější jsou překlady veršů. Soustředil se na S. Jesenina (1927), B. Pasternaka (1935) a zejména A. S. Puškina, z něhož přeložil především Eugena Oněgina (1937), a M. J. Lermontova, od něhož přetlumočil Démona (1939), a podílel se i na výboru z jeho lyriky (Bratr smutek, 1941). Horovo Dílo vycházelo v letech 1927-40 (13 svazků, neukončeno), Dílo Josefa Hory pak v období 1946-61 (16 svazků). Verše vyšly v několika výborech: Pod zvonem Řípu (1947), Od první do poslední (1947), Pozdravy (1949), Básně (1955), Domov a jiné básně (1961), Čas, bratr mého srdce (1965), znovu Básně (1975), Kořist smyslů (1979) aj.
Vytvořil: Tomcek
Upravil: Mady
Zdroj: Čeští spisovatelé 20. století, Slovníková příručka

'Životopis autora Hora Josef'
Dnes je 15.08.2020
Před 66 lety se narodil(a) Larsson Stieg
Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom.cz
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno