Před 67 lety se narodil(a) Pelc Jaromír
Hledej

Obsah Recenze

Z KRONIKY NESKOTAČIVÝCH OSUDů

Arkadij Natanovič Strugacký , Boris Natanovič Strugacký
 

Tvorba Arkadije a Borise Strugackých se v Sovětském svazu, ale i jinde na světě (naši zemi nevyjímaje), už dlouhá léta těší vzácně vytrvalému čtenářskému zájmu. Vytrvalí zájemci se přitom zdaleka nerekrutují jen z řad fanatiků polykajících světovou sci-fi literaturu bez ladu a skladu. Bratry Strugacké čtou i milovníci literatury velké, skutečné, seriózní, kteří jinak čtení tohoto žánru považují za zbytečnou ztrátu času.
Tajemství nevšedního ohlasu Strugackých a jejich díla mezi čtenáři všech věkových kategorií a z nejrozmanitějších společenských vrstev snad nejlépe objasňuje výrok staršího z bratří Arkadije: "Uvědomte si, že všechno, co píšeme, je fantastika jen formálně, protože my se zajímáme o jevy a věci, které v té či oné míře vzrušují a zajímají každého vzdělaného člověka. Jde jen o to, že ten člověk z mnoha důvodů třeba není schopen si své úvahy pregnantně zformulovat a postihnout jejich širší, závažnější dosah, a my se tak můžeme stát jakýmsi reproduktorem hlasů jeho vnitřního světa. Při setkání se čtenáři se proto vždy znovu opakuji: Nic nového vám nesdělujeme, my jen zhmotňujeme v hotová slova a příběhy to, o čem vy sami neustále přemýšlíte. "
Přičteme-li k této základní charakteristice jiné autokritické úvahy obou bratří (tvrdí například, že "dobrodružná fabule a vědeckofantastický inventář jsou oním trojským koněm, který nám pomáhá dostat čtenářovo uvažování pod povrch problémů mnohem hlubších, než na počátku našich příběhů možná sám tuší"; "na formě tolik nesejde, domníváme se, že za třicet let spisovatelské práce jsme řemeslo zvládli! , protože pro nás je nejpodstatnější myšlenkové poselství", získáme i základní představu o nesporných přednostech, ale také určitých slabinách jejich rozsáhlého díla, tvořeného téměř třiceti velkými prózami, několika filmovými scénáři a mnoha povídkami (ty Strugačtí psali hlavně v počátcích své spisovatelské kariéry). Tam, kde je stěžejní nápad dostatečně nosný a košatý, takže skýtá možnost dalšího bohatého myšlenkového a asociačního větvení, trojští koně fabulačního umu a příslovečně lehkého pera zaručují většinou výsledek opravdu excelentní; v případě děl méně zdařilých stejné zbraně vytvářejí jen základní epickou kostru, jíž závany dychtivého čtenářova zájmu volně a bez přetvářek projdou, aby se najednou změnily v rychle se rozplývající obláček nechápavého roztrpčení... (Týká se to nejen takových věcí jako dejme tomu Hotel u mrtvého horolezce /Otel u pogibšego alpinista, 1978/, ale třeba i Ošklivých káčátek /Gadkije lebedi, 1969/, která se svého času dočkala slávy téměř živagovské, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Ale o tom později. )
Přes tuto jistou nevyrovnanost dosavadního díla obou bratří, již připouštějí téměř všichni vykladači tvorby A. a B. Strugackých, řadí se dnes tato spisovatelská dvojice plným právem k takovým mistrům soudobé SF literatury jako Ray Bradbury, Isaac Asimov či Stanisław Lem, tedy k autorům, kteří se nestali jen konjunkturálními psavci světové literární periférie, ale velkými a bez výhrad uznávanými beletristy.
Bratři Strugačtí se narodili v rodině advokátského synka Natana Zinovjeviče Strugackého, komisaře legendární Rudé jízdy a později také politického pracovníka Frunzeho štábu, ale především univerzálně vzdělaného a erudovaného kunsthistorika, a Alexandry Ivanovny Litvinčevové, prosté, původně nepříliš vzdělané venkovské dívky z rodiny drobného ruského hokynáře, jíž sňatek se "židákem" přinesl ze strany ze strany nejbližšího okolí hodně ústrků.
Starší z obou bratří Arkadij (1925) na počátku války absolvoval desetiletku a rovnou ze školních škamen odešel pracovat do jedné z továren obleženého Leningradu, kde se vyráběly ruční granáty. V lednu 1942 se maminka, která tehdy pracovala na Vyborgském okresním výkonném výboru, zasadila o to, aby Arkadij a jeho otec, oba na pokraji smrti hladem, byli jedním z prvních transportů odsunuti po "cestě života", vedoucí přímo po ledovém pancíři Ladožského jezera, někam na Velkou zemi. Natan Zinovjevič cestu nepřežil... arkadij žil nějaký čas v dětském domově v severoruské Vologdě a v lednu 1943 jako ani ne osmnáctiletý narukoval do Ruské armády. Původně byl zařazen do pěchotního učiliště v Akťubinsku a zřejmě by se tam stal zdatným velitelem minometné čety, nebýt dvou dost podstatných okolností: za prvé se mu nešťastnou náhodou rozbily brýle, což byla příštího poručíka od minometů ve válečném Akťubinsku při jeho krátkozrakosti skutečná pohroma, a za druhé byl jako nedávný maturant a jazykový talent vybrán ke studiu na Vojenské vysoké škole cizích jazyků, kde vystudoval orientalistiku. Ta se mu na dlouhá léta stal profesí a na celý život pak milovaným koníčkem; dnes je mimochodem považován také za úspěšného a uznávaného překladatele a odborníka na středověkou japonskou literaturu. Když deset let po skončení války neblo pro japanistu v armádě žádné uplatnění, rozhodl se vojenskou službu opustit.
Mladší Boris (1933) strávil celou válku s matkou v těžce zkoušených Benátkách severu a po maturitě studoval na fakultě fyziky a mechaniky na Leningradské státní univerzitě. Studium ukončil v roce 1955, kdy starší bratr arkadij definitivně odložil důstojnický stejnokroj. Nadšený sportovec a velký snílek Boris se stává aspirantem na slavné Pulkovské hvězdárně v Leningradě a začíná se věnovat svému životnímu poslání - studiu vzniku hvězd a mlhovin v naší Galaxii.
Když se oba bratři, rozdělení na dlouhá léta nejen osmiletým rozdílem ve věku, ale pak také válkou a Arkadijovými služebními povinnostmi, uprostřed padesátých let konečně mohou víc poznat a sblížit, ten starší s údivem zjišťuje, že bratříček Boris už dávno vyrostl z klukovských kalhot a že se z něj stal sebevědomý mladý vědec, naděje moderní sovětské astronomie. Nekonečné společné debaty o všem možném, ale hlavně o literatuře, pak vytvářejí ono podhoubí, z něhož zakrátko vyrostla světoznámá spisovatelská dvojice.
Na počátku jejich literárních osudů stojí román Planeta nachových mračen (Strana bagrovych tuč, 1959, česky 1962), který vznikl v roce 1957 údajně jako výsledek mladicky nerozvážné sázky obou bratří s několika přáteli, že není nic světoborného napsat do půl roku sci-fi román alespoň na takové úrovni, jaká byla tehdy v Sovětském svazu považována za slušný průměr. Sázka byla uzavřena, román napsán, již coby rukopis odměněn cenou ministerstva kultury za nejlepší literární dílo pro mládež o úspěších vědy a techniky - a za dva roky se dočkal knižní premiéry a jednoznačně příznivého hodnocení čtenářů a kritiky. Oba tyto tábory rychle pochopily, že se Strugackými bude napříště třeba počítat nejen v rámci víceméně odpočinkového žánru, ale i v kontextu moderní sovětské prózy vůbec.
Povzbuzeni úspěchem své prvotiny postupně vydávají několik dalších větších próz, pojatých v tradičním vědeckofantastickém duchu a líčících krásné komunistické zítřky. Nové v těchto románech jsou snad jen mnohem plastičtější, životněji prokreslené postavy, vybavené podstatně lidštějštími proporcemi, než bývalo v sovětské sci-fi zvykem, a také důsledná, téměř seriálová kontinuita jednotlivých příběhů, jejichž hrdinové se často stěhují z knihy do knihy a nejednou prodělávají pozoruhodný psychologický a světonázorový vývoj.
 Planeta nachových mračen byla tedy počátkem cyklu, nápadně korespondujícího s tehdy marnotratně frekventovaným propagandistickým úslovím "příští generace bude žít v komunismu"; prozíraví Strugačtí ovšem éru komunismu odkazují do epoch časově mnohem odlehlejších než nedočkavá oficiální místa. Romány Cesta na Amalteu (Puť na amaltěju, 1960, česky, 1962), Tachmasib letí k Saturnu (Stažory, 1962, česky 1965) a novela Ničivá vlna (Daljokaja raduga, 1963, česky 1965) tvoří společně s povídkami z tohoto období důležitý odrazový můstek, z něhož oba bratři startují mnohem podstatnější a závažnější části svého rozsáhlého díla. Sami pochpili, že "sci-fi metodě je imanentně vlastní sociálně filozofický princip, bez něhož je jakákoli opravdová literatura nemyslitelná".
Vědomí imanentních potencí žánru Strugacké postupně přivádí k poněkud jinému typu vědeckého fantazírování, jehož pozdější plody jednu čtenářku vedly až k těmto mírně denunciantským řádkům: "V prvních knížkách těchto autorů, adresovaných podle mého názoru především dětem, je jasně řečeno, že děj se odehrává v epoše Komunismu. V dalších dílech včetně těch posledních se již nic takového nezdůrazňuje, ba ani nenaznačuje. Čím to vysvětlit? Znamená to snad, že autoři připouštějí jinou, třetí variantu sociálního vývoje lidstva? Nebo se snad pokoušejí naznačit, že reálná společnost oné doby se bude od našich představ diametrálně lišit? "
Ta čtenářka má do jisté míry pravdu. Uprostřed šedesátých let autoři napsali dvě knihy, které dokumentují programový posun k úvahám o nejpalčivějších problémech současných i příštích dějin lidstva. Jestliže však první z nich, román Dravci mého století (Chiščnyje vešči věka, 1965, česky 1985) ještě nese pečeť snad až hysterické snahy po mesianistickém moralizování nad západní konzumní společností, ta druhá, novela Je těžké být bohem (Trudno byť bogom, 1964, česky 1985) nastoluje otázky patří do kompetence filozofie dějin. Poprvé se v jejich tvorbě objevuje narážka na fenomém progresorství (později zkoumaný doslova ze všech stran) a jeho nositele, progresora, tedy Pozemšťana, jehož úkolem je napomáhat urychlení vývoje civilizací, které jsou prozatím (alespoň z pozemského hlediska) na nižším vývojovém stupni než lidstvo. Hlavní hrdina historik Anton, jinak vážený don Rumata, studuje se skupinou svých kolegů poměry srovnatelné s pozemským středověkem na planetě Arkanar (badatelský tým v zájmu co nejobjektivnějších výsledků experimentu splyne s místním obyvatelstvem). anton ovšem ještě není strugackovským progresorem a naopak má zůstat jen nestranným pozorovatelem. Uprostřed všech těch hrůz, násilí a nespravedlnosti však nakonec nevydrží, nezůstane nezúčastněným bohem a zasáhne zbraní. Motiv "vývozu revoluce" a násilného prosazování určitých etických a světonázorových představ patří tvorbě bratří Strugackých podnes k nejdůležitějším.
V období od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let vznikají zatím nejzásadnější a nejzajímavější věci těchto autorů. Patří sem román Les (Ulitka na skloně, 1966-1968, česky 1983), politická satira Pohádka o Trojce (Skazka o trojke, 1968, česky 1989), román Obydlený ostrov (Obitajemyj ostrov, 1971, česky 1985) a v neposlední řadě román Piknik u cesty (Piknik na obočině, 1972, česky 1974), který se stal předlohou pro legendární film režiséra Andreje Tarkovského Stalker.
Bez ohledu na to, kdy se děj jednotlivých próz odehrává, těžiště zájmu obou autorů se jednoznačně orientuje na konflikty, které mají co říct především současnému či nedávno minulému sovětskému světu. Nejprogramovějším dílem v tomto ohledu je bezesporu ostrá politická satira na stalinské praktiky Pohádka o trojce (starším sovětským občanům nikdo nemusí vysvětlovat, jak hrozivý zvuk měl pojem "trojka" v sovětském svazu druhé poloviny třicátých let). Velmi poučný je i osud této prózy v sovětské vydavatelské a nakladatalské praxi.
Pohádka o Trojce vyšla roku 1968 v sibiřském almanachu Angara v asi dvoutřetinové verzi (almanach ihned po zveřejnění Trojky zanikl, ostatně téměř stejně katastrofální následky mělo uvedení druhé části románu Les pro sibiřský literární měsíčník Bajkal), knižní podoby se prozatím nedočkala a už dvacet let koluje ve strojopisných a xeroxových kopiích, takže se za tu dobu stačila stát nefalšovanou legendou. Teprve současný proces radikálního přehodnocování sovětských dějin přinesl před dvěma lety nejdřív ostýchavě periferní reedici v podobě četby na pokračování v listě Komsomolec Kirgizstana a roku 1987 pak triumf v podobě zveřejnění úplné, nezkrácené verze této prózy v mládežnickém ústředním čtrnáctideníku Smena.
Proč Trojka tolik popudila tehdejší mocipány literární i jiné? Vysvětlení je prosté - je to groteskní líčení marného boje proti zbytnělé, bezduché byrokratické mašinérii, která se lhostejně převalí přes cokoli a která má v každé společnosti jednu nebezpečou vlastnost - jakmile se dopracuje skutečné moci, je prakticky nezničitelná a musí se rozpadnout sama od sebe.
 Stejný osud jako Pohádka o Trojce potkal i román Les, podle názorů autorů i řady literárních kritiků a čtenářů umělecky i myšlenkově nejzrálejší a nejpropracovanější dílo Arkadije a Borise strugackých. První ze dvou základních linií tohoto dvojrománu líčí strastiplné zážitky jazykovědce Perece, kterého osud zavane do jistého Ústavu pro záležitosti lesa, do lůna olbřímí, bohatě struktuované pseudovědecké instituce, v níž vám už nikdo ze zaměstnanců neumí vysvětlit, jaké je její poslání a čím se vlastně tento moloch zabývá. hrdina druhé linie, biolog candide, se pohybuje přímo v onom zkoumaném lese, v podivuhodné živé džungli, osídlené trochu prostoduchými, dobrosrdečnými domorodci s obavami sledujícími počínání plemene superinteligentních žen, které si předsevzaly zbořit odvěký řád pralesa a přebudovat ho od základu po svém... Třebaže zejména "candidovské" linii, která vyšla o dva roky dříve než publikace v Bajkalu, je někdy vyčítána malá srozumitelnost a sdělnost, bdělé oko cenzorů všechny průhledné i méně průhledné paralely se sovětskou realitou zaznamenalo, a tak se román v kompletní podobě dočkal zatím jen zahraničních vydání (včetně českého a slovenského)...
Na počátku sedmdesátých let vzniká román Obydlený ostrov, vydáný v nakladatelství pro děti a mládež Dětgiz, a proto přepracovaný z menší novely v rozsáhlý, dobrodružný a epicky bohatě vypracovaný text. Přestože má jít hlavně o napínavé čtení pro děti a mládež, je některými západními odborníky právě vykládán v díle Strugackých jako vůbec nejtvrdší a nejucelenější alegorie stalinsky a neostalinsky deformovaného sovětského světa. (Z četných rekvizit, jimiž autoři putování svého hrdiny, profesora Maxima Kammerera, po planetě Sarakš doprovázejí, si připomeňme alespoň síť propagandistických vysílačů, které dvakrát denně chrlí přímo do mozků občanstva impulsy k nadšené státotvorné euforii. )
Přiřadíme-li k tomuto výčtu také již zmiňovanou novelu Ošklivá káčátka, která se nakonec coby "rukopis v Modrých deskách" stala románem v románě Kulhavý osud, ale která nejdřív vyšla bez vědomí autorů na Západě, bude soupis "hříchů" Arkadije a Borise Strugackých úplný. (Pro pořádek dodejme, že v SSSR už Ošklivá káčátka nedávno také vyšla - v časopiseckém vydání a pod názvem Čas deště /Vremja dožďa, 1987/. )
Věru neskotačivé osudy obou bratří v druhé polovině šedesátých a přinejmenším ještě po celá sedmdesátá léta dostávají stále dramatičtější ráz. Strugačtí se ocitají v kategorii spisovatelů málem disidentských, přestože v četných rozhovorech pro zahraniční a nepočetných rozhovorech pro domácí novináře se důsledně označují za přesvědčené komunisty, kteří kritické ostří svého literárního díla zaměřují proti každé totalitě, zvůli, byrokratické zkostnatělosti, strnulosti a bezcitnosti. Jejich nová díla tudíž knižně téměř nevycházejí a ta stará se objevují (i když často ve slušných nákladech) jen v malých periferních nakladatelstvích. starší z bratrů Arkadij si na přelomu šedesátých a sedmdesátých let musí nějaký čas vydělávat na živobytí jako překladatel japonské patentové literatury ve Výzkumném ústavu elektromechaniky. O mladším Borisovi dokonce kolují nesmyslné fámy, že se chystá emigrovat... Přesto, či spíše právě proto jejich popularita mezi čtenáři, především mezi intelektuály, dále roste a je srovnatelná snad jen s martýrskou slávou písničkářů Kima, Galiče a Vysockého.
Tvorbě bratří Strugackých z posledního období tedy bylo souzeno spatřovat světlo světa (až na čestné výjimky) v podobě četby na pokračování v časopisech, které s literaturou zdánlivě nemají nic společného. O to, že si tato jejich díla i přes neuvěřitelné potíže dál nacházela cestu k sovětským čtenářům, se zasloužila taková populárněvědecká periodika jako například Znanije - sila (Vědění je síla), Chimija i žizň (Chemie a život) či dokonce Izobretatěl i racionalizator (Vynálezce a zlepšovatel); budiž vzdán dík všem poctivým redaktorům, kteří se i v dobách, kdy Brežněvova éra spěla ke svému vrcholu, snažili domácí čtenářskou obec seznamovat s neúprosně logickou kontinuitou vývoje uměleckého myšlení Arkadije a Borise Strugackých. V neliterárních časopisech a almanaších sci-fi, určených spíš pro mladé a začínající autory, tak postupně vyšla další díla - druhá část trilogie o Maximu Kammererovi Brouk v mraveništi (Žuk v muravejnike, 1979, česky 1980), pozoruhodná, teměř realistická novela Miliardu let před koncem světa (Za milliard let do konce světa, 1976-1977, česky 1985) o postojích dnešních vědců a intelektuálů vůči zdánlivě nezdolným silám (lhostejno zda společenským, přírodním či jiným) a konečně i závěr kammererovského triptychu Vlny ztišují vítr (Volny gasjat větěr, 1985-1986, česky 1985), v němž se Strugačtí už poněkolikáté obírají oblíbeným problémem elit a jejich faktických a možných funkcí uvnitř lidské společnosti. Potíže s vydáváním nových próz jdou tak daleko, že bratři několik textů publikují pod pseudonymem S. Jaroslavcev...
Mnohaleté ovzduší podezřívání, nejapných narážek i otevřených útoků (na nichž se krátce před smrtí bohužel podílí i klasik sovětské sci-fi a v neposlední řadě idol a vzor naší spisovatelské dvojice I. A. Jefremov), a samozřejmě také výroky typu "Strugacké nebudeme vydávat tak dlouho dokud na ně lidi nezapomenou" (jak bláhový ouřadovský sen! ), inspirovaly bratry na počátku osmdesátých let ke svérázné, silně autobiograficky motivované próze Kulhavý osud (Chromaja suďba, 1986, Vremja dožďa, 1987).
Tento román je zpovědí v podstatě úspěšného scénáristy Felixe Alexandroviče Sorokina, muže v nejlepších letech, který s notnou dávkou sebeironie a sarkasmu líčí a komentuje své "úspěchy": celý život píše především šedivé scénáře k filmům a televizním seriálům s takzvanou "vojenskovlasteneckou tématikou", a tento trochu trudný "umělecký" úděl si oslazuje mnohem úspěšnějšími, i když oficiálně i neoficiálně podceňovanými Moderními pohádkami. Především se však zamýšlí nad tím, proč jeho umělecký osud tak beznadějně zchroml. Láme si hlavu nad bizarními praktikami kulturního života, který se proměnil je v řadový resort se vším všudy - s "ministerstvy" a "generálními ředitelstvími" literatury, divadla, hudby a dalších druhů umění, resort s dojemnou zabedněností usilující o řízení uměleckých procesů a dokonce i o "absolutně objektivní měření" kvalit uměleckého díla... Felix Sorokin si trpce uvědomuje všechny své životní prohry - jak ty, jimž se tváří v tvář všemocnému administrativnímu molochu mohl vyhnout jedině tak, že by na žádná oficiálně respektovaná literární kolbiště vůbec nevstupoval, tak i ty, k jejichž zažehnání by bývala stačila větší dávka kumštýřské a občanské statečnosti. Ony druhé prohry přirozeně bolí víc - vždyť Sorokin má podobně jako mnoho jiných jeho kolegů v zásuvce psacího stolu již léta rozepsaný román, "rukopis v Modrých deskách", možná vrcholné životní dílo, s nímž si ovšem do nakladatelských redakcí netroufá a patrně nikdy netroufne přijít.
Svéráznou replikou Sorokinova osudu je osud románového hrdiny Viktora Baneva. (Jak jsme se již zmínili, románem v románě jsou v případě Kulhavého osudu ona Ošklivá káčátka, která svého času Strugackým přinesla tolik nepříjemností. ) Rukopis v Modrých Deskách sice líčí radosti a strasti odbojného intelektuála v blíže nespecifikované západní zemi a jeho zápas s reprezentanty málo osvíceného, původně revolučního režimu, který se, opojen sám sebou, postupně hrouží do stále hlubší propasti tupého sebeuspokojení a kultu osobní i neosobní moci (to vše na pozadí spíše pohádkové než fantastické zápletky s generací geniálních dětí, které by se snad mohly stát základem nové společnosti), ale ydá se, že i některé peripetie Banevovy životní pouti mohou být inspirovány autobiografickými reminiscencemi.
Ať tak či onak, románová bilance jednoho typického spisovatelského údělu je velmi zajímavým pokusem o přiblížení atmosféry literární a umělecké Moskvy let sedmdesátých a osmdesátých. Mnohé narážky tu, jak ostatně v každém podobném díle, pochopí jen zasvěcení, což ovšem této zprávě o stavu jedné kultury a literatury neubírá nic na závažnosti, globální sdělnosti a širší platnosti řečeného. Celek je jednoznačně inspirován Bulgakovovým Mistrem a Markétkou, což se autoři nijak nesnaží zakrýt, spíš naopak (viz rozsáhlé pasáže s tajemným literárním arbitrem Michailem Afanasjevičem)...
Značně okleštěná redakce "sorokinovské" linie Kulhavého osudu (čes. 1989), která před třemi lety vyšla v leningradském literárním časopise Něva, nevylolala prakticky žádný kritický ohlas, a to je v případě takovéhoto bilancujícího románu opravdu škoda. Připišme to tradičnímu, až okázalému ignorování tvorby bratří Strugackých v "seriózním" sovětském literárním tisku. Uvidíme, až román konečně vyjde celý knižně... V posledním roce prožívají Arkadij a Boris Strugačtí druhé jaro své spisovatelské kariéry. V kulturní atmosféře, v níž došlo k prvnímu sovětskému vydání světoznámého Zamjatinova románu My, vyšly v časopiseckých verzích hned dvě prózy z poslední doby - orwellovsky laděný román Město proklaté (Grad obrečennyj, 1988, čes. jako Město zaslíbených, 1990) a novela s mnohoslibným názvem Obtěžkaní zlem aneb po čtyřiceti letech (Oťagoščonnyje zlom ili sorok let spusťa, 1988), tentokrát v předních literárních časopisech Něva a Junosť. Pevně doufejme, že je to první signál konce téměř dvacetiletého období, o němž jeden upřímný čtenář v dopise redakci časopisu Uralskij sledopyt napsal:
"Myslím si, že díla bratří Strugackých jsou naší pýchou a nesporným kulturním statkem a že jejich autory bychom měli považovat za lidi s obrovským občanským uvědoměním a Spisovatele s velkým S. Každý, kdo jejich tvorbu od šedesátých let sleduje, si s bolestí musí uvědomit, jak ostudné je ostýchavé zamlčování a opomíjení jejich zásluh či skutečnost, že některá jejich díla u nás nevyšla vůbec nebo jen v minimálním nákladu. Vždyť tito muži už dávno, řečeno eufemisticky v dobách ne právě příznivých, veřejně hlásali to, co dnes zaznívá ze sjezdových tribun. "
Libor Dvořák
Vytvořil: ota61
Zdroj: www.scifiworld.cz





Dnes je 23.05.2019
Před 90 lety se narodil(a) Preclík Vladimír



Copyright © Knihovnicka.net | Created by puktom
Šíření obsahu serveru Knihovnicka.net je bez písemného souhlasu autorů zakázáno
Kniha návštěv | Antikvariát | Všeobecné podmínky užívání a ochrana osobních údajů
Mapa stránek | Podpořte nás | Partneři | Odkazy | Publikování | RSS 2.0 | Nápověda | Kontakt